PRAHA Když se 21. července 1994 Alexandr Isajevič Solženicyn vracel z emigrace, na Jaroslavské nádraží v Moskvě přišlo tuto velkou literární osobnost 20. století přivítat jen několik desítek nadšenců. Jako kdyby tento statečný i zásadový člověk měl už svůj zenit za sebou.
Zato včera, pár hodin po Solženicynově smrti, se ve vyjadřování soustrasti rodině předháněli ruský, francouzský a americký prezident. Politici komentovali jeho život a dílo, analytici hodnotili jeho přínos. Všichni se shodují: byl symbolem ruského disentu na Západě a neohroženého odporu proti totalitě.
Ne všichni už ale četli jeho knihy a ne všichni brali jeho politické názory vážně. Ruská demokratická opozice se včera v pietní chvíli zachovala důstojně a nekritizovala Solženicynovy představy o demokracii ani jeho obdiv k tvrdé ruce exprezidenta a premiéra Vladimira Putina. Decentně se pominulo, že měl velkoruské sklony, prosazoval slovanský šovinismus i pravoslavnou nesnášenlivost. Když po válce v Kosovu vyzýval Srby, aby neopouštěli svou historickou vlast a nenechávali Kosovo napospas muslimům, někteří zahraniční komentátoři nevěřili, že to je „ten“ Solženicyn. I disidenti v Rusku se nechali slyšet, že by bylo bývalo lepší, kdyby Solženicyn psal jen o minulosti a do současnosti se nepletl. Jenže to by nebyl Solženicyn.
„Sveřepý stařec“, jak ho také v Rusku nazývali, v roce 1998 odmítl převzít z rukou prvního prezidenta Ruska Borise Jelcina státní vyznamenání. Se slovy, že od vedení, které rozdrobilo velmoc, řády nechce. Naopak blízké vztahy navázal s Putinem. Oba litovali rozpadu impéria. I když pro jednoho byla sovětská minulost očistcem a pro druhého cestou k velké kariéře, Putinovy a Solženicynovy názory na řízení velmoci se nápadně shodovaly. O minulosti bývalý vězeň gulagu se špionem KGB nemluvili. Od Putina si ale Solženicyn medaili vzal. Když mu loni u Solženicynových doma předával tehdy ještě prezident státní vyznamenání za úspěchy v oblasti humanitních věd, hovořil výhradně o „šíření ruského jazyka“.
I přes zájem Kremlu se Solženicyn od roku 1994 dostával do stále větší izolace. Jeho názory na uspořádání Ruska byly mnohým k smíchu. Sklony k velkoruskému nacionalismu nezaujaly ani radikální ruskou mládež, která spisovatelova díla nečetla už ani na internetu. Přitom to, že vůbec v Rusku může dnes existovat svobodný internet, je také Solženicynova zásluha.
***
I disidenti v Rusku se nechali slyšet, že by bylo bývalo lepší, kdyby Solženicyn psal jen o minulosti
