Neděle 23. ledna 2022, svátek má Zdeněk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mezi námi irskými sirotky

Česko

Irský prozaik John Banville se českým čtenářům představuje pod pseudonymem Benjamin Black jako autor detektivního románu.

Inspektor Hackett o zápiscích, které po sobě zanechala jedna z mrtvých, říká: „Do Jamese Joyce naší nebožce kousek scházel, nemyslíte?“ Komu ale do Joyce kousek nechybí? Detektivní román Christine Falls, který česky vyšel pod názvem Kdo je bez viny, nicméně navozuje typický obraz Dublinu, známý mimo jiné právě z děl Jamese Joyce.

I když příběh Benjamina Blacka se z poloviny odehrává také v Americe. Ale i zde lze s nadsázkou říci, že člověk není celý Ir, dokud neodejde do exilu. To si myslí i další postava románu Josh Crawford: „Iry nikdo nedostane, Quirku. Jsme jako krysy, vždycky se nějaká schovává ne víc než tři metry od tebe.“

Dublinský patolog Quirke se dá považovat za hlavního hrdinu románu Kdo je bez viny. Právě on je také tím „čmuchalem“, který odhaluje zločinné konání, jež je nejen rozprostřeno mezi Irsko a Ameriku, ale také zasahuje do života pěkné řádce lidí.

Chtěl jsem to také zkusit John Banville (1945) je autorem rozsáhlého prozaického díla. Debutoval v roce 1970 povídkovou knihou Dlouhý Lankin. Poté vydal romány Doktor Koperník, Kepler, Newtonův dopis, Mefisto či knihu s názvem Prague Pictures: Portrait of a City. Českého překladu se v roce 1999 dočkala ceněná Kniha doličná. K dalšímu setkání díla Johna Banvilla s českými čtenáři přispěla Man Bookerova cena, již irský autor získal za román Moře (2005), který o rok později vyšel i zde.

Nyní překladatel Richard Podaný pořídil překlad dalšího Banvillova díla. Nejde ale o žádný jeho starší román, nýbrž o krimi příběh vydaný v roce 2006, který navíc nelze mít za pouhou výjimku potvrzující pravidlo. Na Moře prozatím John Banville totiž dalším „normálním“ románem nenavázal. Po Christine Falls pokračoval v příbězích psaných pod pseudonymem Benjamin Black: The Silver Swan (2007) a The Lemur (2008).

O tom, co ho k psaní detektivek vede, se John Banville svěřil v nedávném rozhovoru pro kulturní týdeník A2: „Píšu je od té doby, co jsem se seznámil s romány Georgese Simenona. Což bylo teprve nedávno. Jeho knihy člověku nezmění život, ale zároveň nejde o lehké čtení... Byl jsem uchvácen autorovou úsporností, jednoduchostí jeho stylu a především přímočarostí zápletek. Rozhodl jsem se, že to také zkusím. Teď se tím bavím a vlastně mě to živí.“

Docela prima nápad začít se zabývat detektivkami – přestože dnes tento žánr v psané podobě asi neprožívá vrcholné období. Nicméně víme, jak to v takovýchto případech chodívá. Vážený romanopisec často nejenže neumí, ale hlavně nechce ctít pravidla žánru, chce napsat cosi víc než detektivku a výsledkem pak je rozplizlé cosi, kde je možná nějaký detektiv či vražda, ale ty přebije zaumná nuda. Jak si v tomto směru vede John Banville, tedy Benjamin Black?

Dořešíme to v Americe V detektivce bývá důležité vykreslení prostředí. To, jak už řečeno, se autorovi povedlo. Jsme v Dublinu 50. let s jeho katolickým pokrytectvím. Možná ale knihu poněkud „rozkročuje“ a brzdí americká část – snad i v důsledku čtenářova vědomí, že autor je Ir, se také zdá dublinské prostředí zvládnuté lépe. Nicméně ani zaoceánský příběh Andyho Stafforda není špatný, je zde načrtnuté mlčenlivé drama z amerického zapadákova – asi jako kdyby remake Dýmu bramborové natě natočili bratři Coenové.

Druhým základním kamenem krimi příběhu je hlavní postava. Zde je to čmuchal Quirke. A i v případě osamělého, alkoholu holdujícího patologa autor trefil do černého. John Banville tak v nové disciplíně obstál.

Nicméně je potřeba zdůraznit také to, že v Kdo je bez viny se neřeší jen jeden případ. Jako by irský prozaik platil touto přebujelostí nováčkovskou daň. Zkušený autor detektivek si zápletky šetří nejen proto, aby mu zbylo napříště, ale také proto, aby knihu příliš nezahltil.

V románu Benjamina Blacka se totiž objevuje hned celý řetězec sirotků či dětí odebraných rodičům. Nejde zde tak jen o vyřešení případu té, jež je v titulu originálu, tedy Christine Falls, nýbrž o prohlédnutí děsivého systému, který je jakýmsi církevním lebensbornem. Někomu se v průběhu románu zcela převrátí život naruby, jiní jsou zas odhaleni: „Někteří lidé... nejsou to, na co vypadají... nebo jsou víc než to, na co vypadají.“

To četba románu Kdo je bez viny člověku sice život nezmění, zároveň ale nejde o lehké čtení. Je tohle definice dobré detektivky?

***

HODNOCENÍ LN ****

Benjamin Black: Kdo je bez viny

Přeložil Richard Podaný BB art, Praha 2008, 302 stran

Autor:

ANALÝZA: Tři důvody, proč Rusko vpadne na Ukrajinu. A tři další, proč ne

Premium Copak se asi odehrává v hlavě Vladimira Putina? To je otázka, kterou dnes řeší celý svět. Ruský prezident rozehrál...

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nevěra dříve či později vztah zničí. A není cesty zpět, říká filmařka Sedláčková

Premium Vede doslova dvojí život ve dvou zemích. Ve Francii pracuje Andrea Sedláčková především jako střihačka filmů, u nás...

V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště
V obchodním centru Galerie Butovice vyřídíte vše, od pestrého nakupování až po vyzvednutí zásilky na poště

Navzdory nepříznivé situaci dnešní doby, otevřelo obchodní centrum Galerie Butovice několik dalších obchodů a rozšířilo svou pestrou nabídku o...