A přece se to před lety stávalo. Pavel Polák hrál v muzikálu Jesus Christ Superstar Piláta. Když naskočila druhá velká pražská produkce s Draculou, nabídli mu roli Stevena. Naštěstí umíral už v polovině; když to ale nešlo jinak a musel zároveň splnit svou historickou úlohu a umýt si nad Ježíšem ruce v Divadle Spirála, stalo se toto: nejezdil mezi holešovickým Výstavištěm a Palácem kultury taxíkem - vozilo jej policejní auto, v něm se převlékal z kostýmu do kostýmu a ve Spirále prodloužili pauzu, aby to Pilát stihl. „Ježíš“ vyšel vstříc Draculovi, a ještě se všichni při tom bavili.
O čem tahle historka svědčí? Asi o docela jiných zvyklostech, o jiné náladě, o nadšení a společném zájmu rodící se muzikálové pospolitosti v dřevních dobách rozkvětu tohoto žánru v devadesátých letech v Česku.
Vzpomněla jsem si na tu historku při pohledu na Pavla Poláka, opět Piláta, v nové karlínské inscenaci „Ježíše“. Jak by se asi v nových podmínkách, navíc jako umělecký šéf divadla, zachoval dnes?
O autorovi| MARTA ŠVAGROVÁ, redaktorka LN
