Častokrát mi připadá, že mnozí cizinci, kteří se potkali s Haškovým Švejkem, ho vlastně nepochopili. Hašek geniálně zesměšnil řadu našich nepěkných vlastností, a my Češi místo toho, abychom byli otaxováni jako ti, kteří se dokážou vysmát sami sobě, jsme naopak obdrželi jako hlavní národní vlastnost schopnost čile a bez úhony se prosmeknout libovolným průšvihem čili určitý druh zbabělosti. A protože jsme největší kritýzmajstři sebe sama a milujeme ironii a sarkasmus na vlastní adresu, hrdě se ke švejkování hlásíme. Bičujeme se před celou Evropou a ještě ochotně dáváme bič do rukou přihlížejícím, z nichž mnozí se sami berou zatraceně vážně.
Kostlivci ze skříně musí ven Vůbec si nemyslím, že se mají tiše zasouvat pod postel národní přehmaty, nebo snad že bychom se měli plácat po ramenou, když není proč. Ovšem to, co jsem si přečetla od polského novináře Aleksandra Kaczorowského (Sedmnáct antipepíků. Bez Havla, LN 23. 10.), přesahuje určité hranice národního flagelantsví.
Překládá-li tento pán z češtiny Hrabala či Škvoreckého, předpokládala bych, že má více než základní penzum znalostí českých dějin a reálií. A ví, že černobílá může být leda šachovnice. Podle něj jsou Češi národ vraždící Němce, hlavně civilisty, ženy a děti (už dokonce 25 tisíc), dále pak zbabělci, kteří vždy místo boje za svobodu masově kolaborují, a notoričtí fašisté za první republiky i dnes. Když se konečně nějak omylem stanou hrdiny, musí hlavně bojovat se svými spoluobčany, protože většina národa jsou mrchy k pohledání. A první republika byla prý nejzkorumpovanější a nejstraničtější stát, který navíc polovinu svého obyvatelstva diskriminoval. To je jen výběr bídáckých vlastností Čechů, a tak, měřeno touto rétorikou, bylo zřejmě jedině v pořádku, že se Hitler postaral o nápravu všech těchto nepravostí a křivd, ostatně už lord Runciman, jenž byl tak vydatně hoštěn sudetskými Němci, věděl své, že. My Češi jsme vždycky někoho terorizovali, konečně i ten atentát na Heydricha byl přece německými okupanty kvalifikován jako teroristický čin.
Chápu, že pan Kaczorowski chce provokovat, ale plete si zhovadilou demagogii s kritickou otevřeností. Lépe střílet od boku než se pustit do solidní analýzy, která by se třeba zabývala národnostní politikou první republiky. Rozhodně nebyla ideální a na neblahém vývoji se podepsala, ale tím spíš složitost tématu neunese žádné zjednodušování. Také o atentátu na Heydricha nenapíše ani slovo, protože se mu nehodí do krámu stejně jako srpen 1968, kdy na tancích do Prahy přijeli i stateční Poláci. A psát, že první republika byla fašistická, je nehorázné, stejně jako že silné fašistické hnutí existuje u nás i dnes. Vždyť neonacisté jsou dnes bohužel rozlezlí po celé Evropě. A bylo-li předválečné Československo fašistické, co bylo Pilsudského Polsko? Je to zpozdilé takhle kontrovat, ale článek si o to přímo říká.
Všechny tyto lisované prefabrikáty o zbabělé národní povaze pan autor ale nemá jen ze sebe, to je výsledek toho, jak my sami jsme se naučili kálet do vlastního hnízda. Češi prý jsou jediný národ, který od třicetileté války nebojoval za svou svobodu. Nejspíš to tedy nebyli Češi a Slováci, kteří právě s Poláky nasazovali své životy v Anglii jako letci RAF. Nebo na východní frontě.
Češi nepřečkali válku v klidu za bukem Až příliš často v té pochopitelné opozici vůči tomu, co nám lila do hlavy marxistická historiografie, vyléváme z vaničky i vlastní dítě. Český odboj za druhé světové války je záležitost, které bychom si měli vážit, ne ji bagatelizovat. Češi nebyli žádní programoví kolaboranti, přizpůsobení není kolaborace, jde hlavně o míru identifikace s režimem a ta byla nulová. Národ držel proti okupantům při sobě, a přesto se zdařilo vsugerovat představu, že protektorát byla pohoda a Češi válku přečkali za bukem a pak se ze špatného svědomí vrhli na civilní Němce. To je nesmysl, okupační režim byl dostatečně brutální, tři sta šedesát tisíc obětí včetně holokaustu mluví za vše. Debata o poválečných německých civilních obětech se často vede bez znalosti historické faktografie. A bez seriózní databáze jde zase jen o hádání. Je tu třeba velké procento sebevražd a řada dalších málo známých skutečností, jako třeba to, že mnoho Němců prchalo přes demarkační linii do amerického sektoru a Američané přitom nemilosrdně stříleli.
Jako v každém jiném národě i v českém se našly svině. Nechť se diskutuje o tom, že jsme se neměli v roce 1938 vzdát skvěle vybavených pohraničních pevností, že jsme měli bojovat a nechat si Prahu rozmlátit jako Poláci Varšavu. Nechť se spravedlivě pojmenuje, co se dělo při vyhnání Němců v roce 1945, ale bavme se i o tom, co dělali Němci českému civilnímu obyvatelstvu před válkou a za války. Nezačala totiž v roce 1945. A bavme se třeba také o tom, jak „mazaní“ byli Francouzi, když jim nedošlo, že Němci úžasnou Maginotovu linii obejdou zezadu. Není tohle jak ze Švejka? A co ve Vichy, kde se kolaborovalo ostošest? Nebo v Belgii, Nizozemsku, kde byla srovnatelná situace s námi. Nejsme o nic horší než ostatní, nemusíme se bít v prsa nad svou odvahou, na to jsou v Evropě kadeti jiní, ale mějme aspoň trochu národní hrdosti. Vždyť je na co. Laurent Binet, který za knihu o atentátu na Heydricha dostal Goncourtovu cenu, píše, že to byl jeden z největších odbojových činů lidských dějin. Provedli ho zbabělci, kterým zase pomáhali zbabělci? Sotva.
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
