Když Ralph Nader vstoupí do boje o Bílý dům, republikáni se radují a demokraté soptí. Tento archetyp moderního politického aktivisty je zajímavý objekt pro studium hned dvou předmětů: podoby moderní levice a marnivosti v politice.
Největším ďáblovým vítězstvím prý je, když se mu podaří lidi přesvědčit, aby v jeho existenci nevěřili. Nejúčinnější levice je dnes ta, která o sobě tvrdí, že není levice. Nader nemluví o socialismu ani neorganizuje stávky. Když už, tak se raději soudí. Nejfrekventovanějšími slovy v názvech jeho organizací jsou „spotřebitel“ a „veřejný zájem“. Má s tím velký úspěch zejména mezi mladými lidmi, které láká stát se součástí boje dobra se zlem. V bezpočtu organizací, které Nader zakládá a financuje, si tito idealisté osvojí přesvědčení, že korporace jsou zlé a politické strany zkorumpované, a naučí se používat soudy a veřejné mínění. Někteří z nich pak proniknou do médií a vládních úřadů, kde pak - samozřejmě neideologicky a nestranicky - vystupují proti jaderné energii, proti závodům ve zbrojení, proti snižování daní, proti globalizaci či proti válce v Iráku.
Naderovi se podařilo dosáhnout největší expanze byrokracie v dějinách USA - prosadil mj. vznik federálních úřadů pro bezpečnost silničního provozu, pro ochranu zdraví a bezpečnosti při práci a pro ochranu životního prostředí.
Cit pro sebepropagaci posílený paranoiou Součástí jeho talentu je cit pro sebepropagaci posílený slušnou dávkou paranoie. O první Naderově slavné knize, Nebezpečný v jakékoli rychlosti (1965), se běžně tvrdí, že „usvědčila velké automobilky z vědomého přehlížení nedostatečné bezpečnosti vozidel,“ jak se dočteme i v profilu ČTK. Jenže Nader nic takového nedokázal. Podařilo se mu přesvědčit jednoho senátora, že je třeba vyšetřit „masivní utajování a lži“, ke kterým se uchýlila automobilka General Motors. Senátor na to uvolnil dva asistenty na plný úvazek, kteří se dva roky pokoušeli Naderova tvrzení ověřit - marně. Zato ovšem, jak vyšlo najevo, automobilka najala soukromé detektivy, kteří začali Nadera špehovat. Tato událost Nadera v jeho paranoidním uvažování utvrdila na celý život.
Ve skutečné praktické politice ovšem Nader levicí uctíván není. Její příslušníci se domnívají (a mají pro to dobré důvody), že jeho kandidatura na prezidenta v roce 2000 stála Ala Gorea vítězství. Ve státě Florida tehdy Bush porazil Gorea o 537 hlasů. Nader jich tam získal 97 488. Kdyby nekandidoval, zcela určitě by aspoň 538 z nich dalo hlas Goreovi, který by tak vyhrál Floridu i celé volby.
Nader to tak nevidí, anebo mu to nevadí. I v jeho prezidentské kariéře (zasahuje do voleb pravidelně od roku 1992) hraje roli jeho paranoia a taky marnivost. Zvykl si kohokoli, kdo má jen trochu jiný názor nebo pragmatičtější přístup, považovat za nesmiřitelného nepřítele. Jimmyho Cartera, nejlevicovějšího amerického poválečného prezidenta, nespasilo v Naderových očích ani to, že jmenoval do funkcí řadu „absolventů“ Naderových organizací. Usoudil, že došlo ke „korporatizaci“ Cartera, a k možnosti, že ho v roce 1980 porazí Ronald Reagan, přistupoval v duchu hesla čím hůř, tím líp. „Reagan dá vzniknout největšímu rozkvětu nestranického občanského aktivismu v dějinách,“ prohlásil tehdy a republikány s demokraty přirovnal k Tydlitákovi a Tydlitekovi z Carrollovy Alenky v kraji divů. Od té doby to omílá už skoro třicet let. Nic z toho se nesplnilo, zato škody, které působí americké levici, jsou zcela reálné.
Chuť, s jakou ničí naděje demokratů, by se dala přirovnat k ranám do zad, jež uštědřuje sociální demokracii Miloš Zeman. Jeho skálopevné přesvědčení, že on je tím jediným morálním politikem v moři korupce, zas připomíná některé naše svérázné senátory - také Nader tvrdí, že se ho lobbisté zastupující demokraty pokoušeli uplatit, aby nekandidoval. Ani on ovšem neprozradí, kdo to byl.
***
Ralph Nader (74) „Již více než půl století způsobuje automobil smrt, zranění a nevýslovný zármutek a strádání milionům lidí,“ začíná kniha Nebezpečný v jakékoli rychlosti, která v roce 1965 Naderovi přinesla proslulost. Nader dal profesionálnímu aktivismu jeho dnešní podobu. Vedle své publikační činnosti založil řadu organizací lobbujících za přísnější regulaci podnikání a výrobků. Pravidelně se zúčastňuje prezidentských voleb buď jako nezávislý kandidát, nebo s podporou nějaké malé strany. Největšího úspěchu dosáhl v roce 2000, když získal 2,74 % hlasů.
O autorovi| Martin Weiss, komentátor LN
