Dnes o tom, že překladatel musí občas sfárat pěkně hluboko Zdálo by se, že překladatel se hodně nasedí, obecně třeba i daleko víc než sám autor. Překlad se zkrátka musí vysedět, to je známá věc. Paní překladatelka Luba Pellarová, blahé paměti, přece odbývala chválu svých (a samozřejmě manželových) překladů památnou formulkou: „Miláčkové, to je vysezený na zadku!“ Než ale překladatel naplno zapojí svůj sicflajš, něco se naběhá. Považte a suďte, je-li představa o sedavosti překladatelského povolání klam, či nikoli.
Tak si třeba překladatel všimne, že jeden svazek jeho oblíbeného klasika stihl uniknout pozornosti ostatních, a tedy se nabízí k překladu. Posedí nad ním, důkladně ho přelouskne a s chutí zahájí první etapu svého putování. Elektronicky lze sice vyřídit leccos, ale nad osobní jednání mnohdy není. A tak obchází redakce, vysedává s redaktory u kávy či u oběda a kuje pikle, jak uhranout nakladatele. Když si takto odchodí i odsedí svoje a nakladatele konečně uhrane, nastoupí druhou etapu pouti.
Loudá se po knihovnách, propírá prostředky i cíle své cesty s knihovnicemi, nato se zálibně probírá odbornými příručkami, hltá slova a spokojeně pozoruje, jak se mu automaticky proměňuje i jazyk vlastních myšlenek. A protože zvolená Cesta k Wigan Pier, klasika George Orwella, vede mezi horníky, překladatel slova doluje, těží, odhazuje hlušinu, ocitá se pod závalem a i ve výrazech běžné denní potřeby naráz spatřuje skrytý hornický obsah (v laických slovnících uváděný zpravidla na posledním místě): v kůži tak vidí hornickou zástěru, v batohu utržený kus horniny, v pánvi zase uhelný revír. Domů se pak odebírá s Landsmannovými Pestrými vrstvami a Čapkovou První partou, aby podnikl třetí etapu cesty, tentokrát v čase obecném i svém vlastním, do doby, o které se v nich píše, i té, kdy je četl poprvé. Putuje a mezi slovy stojka, výdřeva, zápar i čelba už se cítí jako doma, přičemž se všemi lamači, rubači, vozači i běhači si přímo tyká.
Vykutané výrazy se přitom musí řádně třídit, jako když uhlí prochází třídírnou. Zatímco uhelný materiál se třídí podle zrnitosti, slovní se dělí podle toho, jak zapadá či nezapadá do anglické putny nesené do Čech. Tak třeba jadrné germanismy jako íbrprůch (komín) či frcuk (pažení) je nutno vyřadit, protože by v anglickém dole nemístně trčely.
Když překladatel dočte a dotřídí, správně slovně vyzbrojen vyrazí na čtvrtou část cesty, tedy do dolů, ovšem pouze do těch zakonzervovaných, muzeálních; ty, kde provoz ještě neskončil, raději nechá na příště, protože na lezení do klece se přece jen ještě necítí zralý. Archivních šachet se na Příbramsku i Kladensku nabízejí doslova haldy a na vinařické Mayrovce si nakonec může i sfárat do jakési dokonalé atrapy dolu pouhých osm metrů pod zemí, kde to jde i bez klece a fáraček, přičemž se i povozí důlním vláčkem vytaženým na povrch. Od průvodce, vysloužilého havíře, přitom vyslechne i jisté uznání, byť na trochu jinou adresu. „Hezky vás to dědeček naučil, děvenko. Ale jestlipak víte, co se stane s havířem po smrti?“ Seznámen s odpovědí - „Dá si tři dny pohov a pak jde zpátky pod zem“ - odbude si překladatel doma vsedě u překladatelského ponku pátou, poslední etapu své pouti, tři dny si pohoví v knihovně a pak jde zase na start.
***
Překladatel slova doluje, těží, odhazuje hlušinu, ocitá se pod závalem a i v běžných výrazech náhle spatřuje hornický obsah
O autorovi| PETRA MARTÍNKOVÁ, překladatelka
