Mezi zvěří

Mluvil velmi spisovně, jemně a distingovaně. Usmíval se na mě, co to šlo, ale od začátku působil ostražitě. Až později vyšlo najevo, že mu těsně před rozhovorem volali z bulváru. Někdo jim sdělil, že pan profesor byl vždycky... no zkrátka jisté domácí zvíře. A nechtěl by se pan profesor k tomu vyjádřit? „Mám se bránit? Zažalovat je? Aby to ještě rozmazávali?“ Na mobilu měl napsanou odpověď, která začínala: „V Čechách je možné všechno...“

Eduard Klezla (44), někdejší Papageno z Mozartovy Kouzelné flétny, operní pěvec, jenž vystupoval na evropských jevištích, chovatel chrtů a obdivovatel německých dog, dnes profesor Konzervatoře Jaroslava Ježka a porotce soutěže Česko hledá SuperStar, se zkrátka stal celebritou světa showbyznysu, se vším, co taková role přináší. „Nebyl jsme na to dost připraven,“ přiznává.

Soutěžící ze SuperStar často říkají, že z celé poroty mají největší strach z vás. Já jsem slyšela, že když jste se kdysi vy sám hlásil na konzervatoř, vůbec jste neznal noty.
Neznal. Jé, to už je tak dávno! Já vždycky chtěl být zvěrolékařem, pracovat u zvířat. Dokonce jsem si podal přihlášku na učební obor s maturitou chovatel exotických zvířat. Až pak se to nějak zvrtlo. Dostal jsem se do finále pěvecké soutěže s romancí od Čajkovského a už to bylo.

Kdo byl v té době, kdy jste chtěl být chovatelem, vaším hudebním idolem?
Gustav Mahler. Petr Iljič Čajkovskij. Fryderyk Chopin. Mě jejich hudba fascinovala a přinášela mi krásné vnitřní stavy. Když jsem začal studovat zpěv v Praze na vysoké škole, natáčela Gabriela BeňačkováČápová v Rudolfinu s panem dirigentem Neumannem CD světových árií. Dodnes si pamatuji, jak jsem tam stál za dveřmi a byl úplně okouzlen jejím výjimečným hlasem.

Když jste tehdy obdivoval paní Beňačkovou-Čápovou místo Ringa nebo Paula, nepřipadal jste si mezi spolužáky jako bílá vrána?
Néé. Já jsem totiž s úplně stejnou vášní rozbíjel okna jako miloval Mahlera. Úplně stejně jsem zkoušel pokoutně kouřit. Pít alkohol. Ale například ti Beatles, to mi tehdy přišlo takové pokleslé... nene, to nemohu říct. Ale připadalo mi, že už jsem to všechno slyšel ve vážné hudbě, že mi to nic nového neříká.

Jako operní pěvec jste později tvrdil, že se vám z pop music dělá fyzicky špatně. Tak jak se vlastně stalo, že je to dneska váš denní chleba?
Holt se v životě stávají věci, které nepředpokládáme, ale které ovlivní váš osud. Moje kolegyně odjela na koncertní turné do Japonska a požádala mě, jestli bych za ni neodsuploval na Konzervatoři Jaroslava Ježka pár studentů v oboru populární zpěv. Zrovna v době, kdy jsem v Tylově divadle zpíval Papagena v Mozartově Kouzelné flétně! Pro mě to byl naprostý šok. Přece já tomu vůbec nerozumím, co je budu učit? Ale dospěl jsem k názoru, že každý obor lidské činnosti má svůj smysl. I tento. A drápkem jsem v něm uvízl.

Je podle vás mezi „frakouny“ a „šoubyzáky“, jak se říká, hodně silná zeď?
To jsou dva světy, úplně jiná mentalita a životní filozofie. Já si nedokážu představit, že by někdo seděl do rána v baru a pak šel zpívat Rudolfa z Bohémy. To je naprosto nemyslitelné. Ale u popových nebo rockových zpěváků je to velice myslitelné.

Jde jim to po flámu naopak líp?
Nemyslím si, že jim to půjde lépe. Ale patří to k jejich životnímu stylu. Já se již mnoho let podílím jako řekněme pomocná ruka při práci těchto lidí. A musím opravdu uznat, že je to takhle v pořádku.

Nemáte někdy před spaním výčitky svědomí, že kvůli vám v SuperStar dost lidí pláče?
Každé povolání s sebou něco přináší. A povolání pěveckého pedagoga je založeno na tom, že říkáte svůj subjektivní názor, jak dotyčný zpívá. Jako ve škole. Ale samozřejmě ve škole jejich výkon zhodnotím trochu jinak, protože...

...tam nejsou kamery.
To ani nesouvisí s kamerami. Ale na konzervatoři máme před sebou šest let tvrdé práce. Kdežto v soutěži musíte hodnotit hned, momentální výkon. Někdy to může vypadat tvrdé, ale věřte mi, že život pěvecký je daleko tvrdší. Za téměř dvacet let mé pedagogické práce mi prošlo rukama hodně zpěváků, včetně těch, kteří dnes patří do první ligy. Snažím se je připravit na všechno, nejen na zpívání, ale i na život v reflektorech médií. Bohužel se ale ukázalo, že já sám jsem dostatečně připraven nebyl. Musím říct, že kvůli SuperStar zažívám nejen krásné chvíle, ale i víc a víc pomluv.

Nelitujete občas, že raději nepracujete s exotickými zvířaty?
Ale já mám pocit, že s nimi pracuji! Čím dál víc si připadám jako v živočišné říši. Například poplivat někoho je v ní velice snadné.

S tím jste ale přece musel počítat, když jste se dal najmout do reality show.
Vloni jsem si prošel něčím - a letos tím znovu procházím -, na co se nemůžete jako neznámá osoba předem vůbec připravit. A když to nastane, zůstává vám zkrátka rozum stát.

Například nad čím?
Já mám dneska dost špatnou náladu, to jste jistě poznala. Před chvílí mi volali z nejmenovaných novin, jestli se nechci vyjádřit k tomu, že o mně kdosi řekl, že jsem byl vždycky ..., ta slova v seriózním rozhovoru není možno ani vyslovit. A teď jste postavena před situaci, co je větší zlo: bránit se, nebo to přejít? Ale oni mi také řekli, že ať se vyjádřím nebo ne, zítra to dávají na titulní stranu. Snažím se myslet na Epiktéta, který řekl: „Měj na paměti, že tě uráží nikoliv ten, kdo ti spílá nebo tě bije, nýbrž jen tvé mínění, že tě tito lidé urážejí. Kdykoli tě tedy někdo rozčílí, věz, že tě rozčilila jen tvá domněnka. Proto se vynasnaž nenechat se strhnout klamnou představou.“

Miloš Skalka o vás před časem napsal: „Říká o sobě, že je introvert a netouží po slávě, ale dělá všechno pro to, aby se stal mediální hvězdou.“ Má pravdu?
Já nevím, co dělám v praxi pro to, abych byl mediální hvězda? (je trochu rozčilený) Já přece jenom hodnotím výkony v soutěži, která se zove Česko hledá SuperStar. Dělám tam jen svou práci, kterou jsem dělal dávno před soutěží.

Obávaný britský porotce soutěže Simon Cowell, přezdívaný „pan Odporný“, se umístil na prvním místě žebříčku nejvíce nenáviděných lidí ve Velké Británii. Příbuzní soutěžících ho dokonce chtěli zmlátit baseballovými pálkami, musel si najmout bodyguardy. Tisk spekuloval o jeho sexuální orientaci. Zažíváte něco podobného?
Teda to bude rozhovor! Víte, já nečtu bulvár. Opravdu. Ale když se mi něco donese, tak mám pocit, že jsem protahován bulvárem neuvěřitelným způsobem. Klezla je teď známý, tak se o něj musíme rychle otřít co možná největší špínou, abychom se zviditelnili. Ale všechno je pomíjivé. Moje mediální známost je momentálně extrémní, ale až v prosinci skončí SuperStar, budu zase jen pedagogem a budou se ke mně vracet lidé, určitě ne s baseballovými pálkami, kteří mají pocit, že jim mám co předat. Moje mediálnost je vlastně legrační a v mém věku mě už, věřte, moc nebere. Ale v patnácti v osmnácti to člověku zamotá život, protože se nastartuje něco nevratného. Tady proti nám sedí pan fotograf, velice příjemný člověk. (mile se na něj usměje) Ale představte si, že je vám patnáct a proti vám je třicet takových fotografů, kteří na vás blýskají. Budete mít pocit, že vám patří svět.

V několika rozhovorech jste řekl, že se zajímáte o buddhismus. Co to v praxi znamená?
Nikdy jsem neměl pocit, že o tom musím mluvit. Ale mám určitou potřebu chápat život a následně se podle toho chovat k lidem.

Mám tomu rozumět tak, že žijete podle zásad buddhismu?
Já bych takhle v životě otázku nepoložil, poněvadž jsme jenom lidé. A všichni lidé jsou ve vývoji. Určitě sympatizuji s tím, že se člověk má vyvíjet po všech stránkách a někam na té své životní cestě dojít. Ale nemám potřebu vám to vysvětlovat. Vůbec. Náš život je přece jen tanec přechodných forem. Nezdá se nyní vše, co jsme v minulosti dělali, být jako sen? V tomto okamžiku se vám zdá i tento rozhovor skutečný, ale i on bude jen vzpomínkou.

Víte, proč se na to ptám? Buddhismus se vyhýbá jakémukoli ublížení jiné bytosti. Kdežto SuperStar počítá se škodolibostí diváků, kteří se baví drsnými výroky poroty. Baví se slzami odmítnutých lidí. Necítíte ten rozpor?
To by byla filozofická odpověď na několik kapitol. Já mohu mluvit jenom za sebe. Ve své životní roli tento rozpor nepociťuji. Se SuperStar jsem srovnaný.

Při té soutěži je opravdu možné vidět a slyšet leccos. Poznáte hranici, když už to není tzv. v normě? Kdy by adept potřeboval spíš pomoc psychiatra?
To je velice problematické. Mezi velkým talentem a bláznovstvím může být jemná hranice. Ale může to taky být hranice mezi průserem a bláznovstvím. Pak jsou ti, kteří nemají talent, ale jsou přesvědčeni o své výjimečnosti. To neplatí jen o soutěži. Takoví bývají nejagresivnější a mají i největší předpoklady k pomluvám, protože hledají viníky svých neúspěchů.

Čím to je, že někteří ztratí soudnost? Slyší člověk sám sebe jinak, než ho slyší jiní? Žijeme v iluzi o sobě?
Myslím, že mnozí žijeme v iluzi o sobě. A to, že se každý slyšíme jinak, je dané. Mnozí když si poprvé natočí svůj hlas, jsou vyděšeni jeho barvou. Ještě jsem vlastně nezažil nikoho, kdo by byl potěšen. Ale všichni, kdo se účastní této soutěže, do ní jdou už s nějakou představou. A mnohdy se divím, že si nedali tu práci a někomu nejdřív nezazpívali.

Opravdu lze poznat talent z tak malé ukázky? Nemůžete se splést?
Velký, výjimečný talent opravdu poznáte. Ale pak je takový ten šedý průměr. Tam musíte zapojit veškerou svoji pedagogickou zkušenost, abyste si byla jista.

Kdy jste se nejvíc spletl?
Pokud jsem někomu řekl, že talent nemá, tak jsem přesvědčen o tom, že tam talent nebyl. Mediální sláva ještě neznamená kvalitu. Potkávám lidi, kteří jsou mediálně známí, a přesto jsem jim kdysi řekl, že se nedomnívám, že mají talent.

Asi neřeknete, o kom teď mluvíte?
(s úsměvem kroutí odmítavě hlavou)

Hloubkoví potápěči před ponorem nesmějí pít mléko a jíst mléčné výrobky, protože se jim pak tvoří hleny. Existuje nějaký podobný zákaz při zpěvu?
Víte, já jsem od toho, abych žáky naučil technicky ovládat hlas. A kdyby jedli a dělali cokoli, kouřili, flámovali, mým úkolem je vybudovat jejich hlas tak, aby všechny neřesti ve zdraví přežili a aby jim jejich hlas sloužil do nejvyššího věku. Technicky vybudovat hlas, to je práce naprosto stejná, jako když trenér trénuje vrcholové sportovce. Hlasivky jsou také svaly.

Občas se říká, že s dnešními technickými a marketingovými prostředky lze udělat hvězdu showbyznysu z kohokoli...
Není možné popovou hvězdu udělat z někoho, kdo nemá talent, kdo nemá charisma. Já myslím, že něco jiného je udělat hvězdu na stránkách časopisů a něco jiného v lidských srdcích. Dnes se vydává více nahrávek než kdy dříve, ale významné, smysluplné hudby je čím dál méně. Pop music sice opravdu dává možnost i lidem s malým hlasovým rozsahem, dokonce i s určitou vadou hlasu. Ten člověk ale musí mít něco, co na vás zapůsobí tak, že si to budete pamatovat celý život. Pak se jeho vada může dokonce stát předností.

Pustil byste do dalšího kola Madonnu?
To je velice spekulativní otázka. To bych asi nebyl normální, kdybych Madonnu nepustil.

Když ale oddělíme mediální humbuk od hlasu...
Zrovna Madonna je příkladem toho, že to nelze, protože ona celou kariéru postavila na show. A v tom je opravdu královna. Vidět její koncert, vidět šílet sedmnáct tisíc diváků, to je zážitek. A nedomnívám se, že by všichni byli padlí na hlavu.

Byl jste tam taky?
Byl, dostalo se mi pozvání od Leoše Mareše. Koncert působil velkolepě. Ale když budu chtít slyšet průzračný lidský hlas v jeho obyčejné kráse, určitě nepůjdu na Madonnu.

Zpíváte si někdy sám doma? Ve vaně, při vaření?
Já jsem skončil se zpíváním před čtyřmi lety. Už si nezpívám a vůbec mi to nechybí.

Zvládl byste ještě Papagena?
Určitě ne, musel bych cvičit. Aby člověk v opeře podával dobré výkony, musí se věnovat sám sobě, dřít na sobě, studovat repertoár, nové písně, nové árie, role, mít koncerty.

Konzultoval vás někdy Karel Gott?
S Karlem Gottem jsme se několikrát bavili na různá témata. Pro mě je to člověk, který má neuvěřitelné znalosti v jakémkoli oboru lidské činnosti. Je pro mě pilíř, stálice, která osvětluje Prahu již čtyřicet let.

Je pravda, že jste choval chrty? Dokonce měl dostihového šampiona?
Ano. Mým snem bylo vždy mít psa, velkého psa. Mým snem bylo mít německou dogu. Ale jak to tak bývá, většinou to, po čem nejvíc toužíme, nemáme. Měl jsem jen italské chrty, feny, nepoměrně menší než dogy. To jsou ty životní paradoxy.

Jak se připravuje chrt k dostihu?
Vůbec nijak! Chrti mají ve své povaze, že chtějí běhat. Jsou to úžasní společníci, mají svou osobnost. Nezměníte je, vždycky si udělají, co chtějí. Když váš chrt vyhraje, dostanete pohár a diplom, ale já myslím, že mým chrtům to bylo jedno. Strašně rád jsem vždycky pozoroval, jak je chrt svobodný, volný, s jakou radostí běží. Já jsem si vždy psí dostihy užíval a bylo mi opravdu jedno, jestli můj pes skončí první nebo desátý. O tom to není - je to o svobodě, o štěstí toho psa. V tom vidím trochu paralelu se SuperStar. I při zpívání by to tak mělo být. Člověk by neměl jen plnit sen rodičů, jak mnohdy při soutěži vidíme.

Jak ti chrti skončili?
Já myslím, že dobře. Umřeli. Sešlostí věkem. Dneska při mém vytížení už pejska mít nemůžu. Ale doufám, že ještě budu mít příležitost pořídit si podobnou osobnost, která to se mnou vydrží. (směje se)

Žijete sám. Zvládáte uklízení, vaření, praní, žehlení, ty běžné domácí práce?
A to se musí dělat, jo? (směje se) Vyprat a pověsit si tričko je přece jednoduchá záležitost.

Před časem jste dva měsíce putoval s batohem po Sýrii, Jordánsku, Íránu, Iráku. Cestoval jste sám?
Ano, bohužel. Sám s batohem. A určitě budu znovu takhle cestovat, připravuji se na Jižní Ameriku. K tomu samozřejmě potřebujete mít prostředky. Takže tu práci vlastně beru jako prostředek k tomu, že chci poznávat. Cestovat je velice obohacující. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak je to riskantní cestovat sám, nikdy nevíte, co se může na cestě stát.

Zažil jste něco dramatického?
V Sýrii mě okradli, v Jordánsku jsem dostal těžkou infekci z jídla. Byl jsem v poušti, u nomádů, dokonce jsem u nich spal. A doufám, že se tam ještě vrátím. Mám kontakty a jsem všemu otevřen.

Eduard Klezla (44)

absolvoval ostravskou konzervatoř a pražskou AMU. Působil v Komorní opeře Praha, kde zpíval hlavně v Mozartových operách. Koncertně vystupoval např. v Německu, Švýcarsku, Polsku... Dnes učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze a je hlasovým poradcem řady českých muzikálů (Kleopatra, Tři mušketýři, Lucretia Borgia...). Spolupracuje s mnoha populárními zpěváky, např. Danem Bártou, Bárou Basikovou, Richardem Krajčem. V první sérii Česko hledá SuperStar byl hlasovým poradcem soutěžících, v druhé a nyní třetí porotcem. Je svobodný a bezdětný.

Přemýšlím, jak vysoká je vlastně cena za popularitu. Jaké to je, když se člověk o sobě například dočte, že jeho mezírka mezi předními zuby je znak degenerace...
Ano, taky jsem četl, že když vydělávám ty miliony, měl bych si aspoň nechat vyškubat svoje defektní přední zuby. Ta škála nesmyslů je úplně neuvěřitelná. S hrůzou zjistíte, když vaše jméno začne být mediálně známé, kolik lidí vás najednou zná, studovalo u vás, byť byli jen na konzultaci, vyjadřuje se k vaší pedagogické práci, obviňuje vás ze svého neúspěchu...

Kdybyste věděl, co víte dnes, šel byste znovu do SuperStar?
(zvážní) Víte, toto jsou věci, na kterých člověk strašně vnitřně vyroste. Šel bych do toho znovu. Nemám se za co stydět. Ale něco vám řeknu. Všem těm pisálkům bych dneska vzkázal: Pište si, co chcete a jak chcete, pište určitě co nejvíc. Ale probůh, nezkomolte moje jméno!