Každá doba má nějaké svoje nebezpečné iluze, ta naše, myslím, trpí bludnou představou kontroly. V podobné míře jí přitom podléhají lidé, kteří si jinak jsou těmi nejzarytějšími protivníky.
Docela silně jsem si to uvědomil na novinářské projekci snímku pověstného amerického dokumentaristy Michaela Moorea O kapitalismu s láskou. Trochu jsem čekal, že by mě ten film mohl pořádně naštvat a tím po ránu i trochu nabít energií, bohužel se tak ale nestalo -místo toho jsem sváděl dost vyčerpávající boje s akutní potřebou to okamžitě a hluboce zalomit. To je ale vedlejší.
Svým způsobem pozoruhodné mi přišlo, že Moore vlastně sdílí víru s těmi, koho po celou dobu filmu afektovaně kritizuje. Svým typicky chaotickým a často hrubě manipulativním způsobem, jenž na straně diváka předpokládá značnou neinformovanost (pokud ne rovnou ignoranci) Moore obžalovává největší americké firmy, především finanční, ze všech možných zločinů proti americkému lidu obecně a chudším vrstvám zvlášť.
Ve finančních špičkách vidí hybatele událostí posledních let a nakonec snad i té krize, kterou využily k tomu, aby s pomocí úplatných politiků vytunelovaly federální rozpočet. Všechno se to odehrálo pod jejich kontrolou a podle jejich scénáře. Měla by je proto smést vlna lidového hněvu, který by v „plutonomicky“ řízené zemi opět nastolil demokracii.
Necítím nějak silnou potřebu hájit mezinárodní bankéře. Pokud ale člověk současnou krizi vnímá jako kolaps nebo alespoň otřes určitého způsobu života a s ním související mentality, připadá mu, že takhle jednostranná distribuce viny je spíš pohodlné alibi pro většinu než přesvědčivá obžaloba jistě se nějak provinivší menšiny.
Pozoruhodné ale je, že v jednom ohledu Moore vidí ty nenáviděné bankéře úplně stejně jako oni vnímají sami sebe. Jako lidi, kteří mají o věcech dokonalý přehled a víceméně je kontrolují. Jako kdyby zbaštil i s navijákem tu legendu o vševědoucích a na vše připravených expertech, schopných si všechno dopředu spočítat, jejíž nesmyslnost a směšnost krize vystavila na odiv - zřejmě ještě ne dost přesvědčivě. Možná je to tak psychologicky přijatelnější. Představa světa, kde tahá za nitky informovaná elita, byť třeba zlovolná, je přehlednější a snad i snesitelnější než představa světa mimo kontrolu, nepředvídatelného a tajemného, jejž lidská inteligence těžko může obsáhnout a podřídit si. Hezky to ilustruje jeden drobný motiv Mooreova dokumentu, v němž si autor stěžuje na to, že finanční sektor vysává z univerzit ty nejtalentovanější mozky. Jako by to odpovídalo jeho lehce konspirační představě - ty chytré hlavy pak realizují různé ďábelské plány, místo aby dělaly něco obecně prospěšného. Co když je to ale naopak. Všichni ti géniové nevytvořili krizi při realizaci nějakého zločinného zadání, ale jaksi bokem. Takové věci se prostě stávají, když seženete trochu moc chytráků dohromady a necháte je utvrzovat se v iluzi kontrolovatelnosti a předvídatelnosti světa.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
