Zároveň se ohradil proti polemice, zda by bývalí disidenti měli vyznamenání přebírat od prezidenta Pavla, jenž je bývalým členem KSČ.
O svém státním vyznamenání z roku 2000 z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla brněnský rodák Milan Uhde říká, že kdyby mohl, zkusil by ho tehdy kamarádovi Havlovi rozmluvit. „Řekl bych mu: Vašku, já takové zásluhy nemám, bude se říkat, že mi to dáváš z kamarádšoftu. Vašku nedělej to,“ ohlíží se Uhde o třiadvacet let zpět.
Podobně sedmaosmdesátiletý dramatik a politik smýšlí i o Řádu Tomáše Garrigua Masaryka, který od prezidenta Petra Pavla převzal o víkendu. Neskrývá potěšení, avšak ani rozpaky.
Ani tento řád byste si neudělil?
Svoji úlohu v politice vidím jako skromnou. Tohle vyznamenání beru jako ocenění práce první Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a před ní České národní rady, která pomáhala připravit Ústavu České republiky. Platila od 1. ledna 1993 a s dodatečnými úpravami slouží celkem dobře dodnes. To je věc, na níž si určitou zásluhu osobuji, když jsem první parlament čtyři roky řídil. Musím říct, že práce poslanecké sněmovny byla taková, že si ocenění zasloužila.
Jméno však ocenění nese vaše.
(pousměje se) Protože nemáme takový precedent, že by prezident udělil vyznamenání poslanecké sněmovně. Beru to tak, že vyznamenal určitou osobu, a až skončí její pozemská pouť, tak pozůstalí už vědí, že mají vyznamenání vrátit, protože je pouze propůjčené.
Na konci září jste se stal držitelem Ceny České akademie divadelníků, po měsíci přijímáte Řád TGM. Snesou obě ocenění srovnání?
Při udílení cen Thálie jsem v září řekl, že se cítím být divadelníkem. Opravdu jsem o tom míval pochybnosti; chtěl jsem pracovat v divadle a s dopuštěním božím jsem byl tím, kdo přinesl hotovou hru a potom se dozvěděl, že ji budou nebo nebudou hrát. Divadelník patří do divadla, a já do něho patřím díky tomu, že mě tohle prostředí vzalo mezi sebe. Co se politiky týká, tak ve srovnání s takovými osobnostmi, jakou byl právě Masaryk, samozřejmě zaostávám o několik délek.
Jaké bylo setkání s dalším prezidentem, od něhož jste vyznamenání přijal?
Deset let jsem na Pražském hradě nebyl. Naposled jsem byl pozván Václavem Klausem, svým bývalým stranickým a vládním šéfem. Další prezident (Miloš Zeman) mě okamžitě škrtl. Takových, jimž se staly podobné křivdy, nás v sále bylo víc, kteří cenu od bývalého prezidenta nemohli nebo nechtěli převzít. Při číši vína se nám prezident Petr Pavel zmínil, že o napravení těchto křivd mu šlo, a to se, myslím si, podařilo. Průběh byl důstojný a řeč prezidenta byla taková, jaká mu sluší. Nikdo neočekával filozoficky objevný projev, který vstoupí do dějin České republiky jako něco převratného. Prezident se své role zhostil důstojně a na úrovni.
Pocítil jste zadostiučinění, že jste byl na Pražský hrad po deseti letech pozván?
Osobně odmítám úvahy politologa pana Lukáše Valeše, který se podivil, že bývalí disidenti přijali ocenění z rukou bývalého rozvědčíka. Já sám jsem v životě mnohokrát těžce chyboval, ať už jako nezralý mladík, tak jako zralý člověk a politik. Coby dvacetiletý mládenec jsem v šestapadesátém roce potřeboval Chruščovův referát, abych prohlédl jeden ze svých katastrofálních životních omylů. Chápu, že člověk zraje, věřím, že i já jsem do jisté míry dozrál k určitému poznání. Byla otevřena i pro komunistu Šabatu, mého prvního a závažného učitele politického myšlení, a věřím, že je otevřena každému. A tak jsem s plným vědomím převzal vyznamenání od pana prezidenta. Jestli si někdo přeje, aby byl člověk zralý ve dvaceti, a soudil takového člověka za jeho nezralé stanovisko, tak to já nedovedu.
Milan Uhde (vpravo) ve Vladislavském sále Pražského hradu. (28. října 2023)
Vraťme se, s dovolením, k onomu zadostiučinění.
I Václav Klaus, i když třeba měl některé důvody nesoudit mne moc příznivě, mě jako prvního předsedu poslanecké sněmovny na Pražský hrad zval. Po roce 2012 jsem si zvykal, že to tak už nebude, a svoji ženu jsem na to připravil: tam už se, Zuzanko, nikdy nepodíváš. Říkal jsem si, že je to svým způsobem v pořádku. Co bych tam také za prezidenta Zemana dělal? Vždyť bylo správné, že mě nezval, on věděl, že bych nepřišel, a jako dobrý hospodář aspoň ušetřil za poštovné.
Mluvil jste však o křivdě, kterou jste celých deset let vnímal.
Ať jsem se dopustil chyb, jakých jsem se dopustil, a jsem, jaký jsem, tak pozvání na Pražský hrad by předseda prvního poslaneckého útvaru České republiky dostávat měl. Osobně, jako Milana Uhdeho, bych sám sebe taky nikam nezval, pane kolego. Ale že mé pozvání jako někoho, kdo byl spolutvůrcem a odhlasoval první ústavu,vrací věci do pořádku, je podle mě potřeba říci. Je to tak v pořádku.
Vzpomněl jste v sobotu na vyznamenání od Václava Havla z roku 2000?
Bliklo mně to hlavou. Uvažoval jsem nad tím, že být současným prezidentem, že bych si Řád TGM neudělil. Bohužel jsem kdysi neměl možnost medaili rozmluvit příteli Havlovi, než mi ji udělil. Nemyslel jsem si, že bych měl takové zásluhy o českou kulturu a o stát, to by bylo nadnesené. Když jsem však příležitost odmítnout neměl, řekl jsem si, že nebudu dělat brikule a nebudu prezidenta kárat za jeho rozhodnutí. To jsem si tedy v sobotu vybavil. Považuji se za skromného člověka a další vyznamenání bych si neudělil, ale o nějakém odmítnutí ocenění jako o demonstraci skromnosti jsem se rozhodl, že ji provozovat nebudu. S pocitem určité výčitky, že jsem přeceněný, jsem se rozhodl, že Řád TGM přijmu, a tak jsem to i sdělil řediteli protokolu panu Tomáši Pernickému. Také jsem mu řekl, že jsem jedno vyznamenání už dostal, čímž se cítím oceněn dostatečně. Informoval mě o tom, že pan prezident je jiného názoru, a že mi připravil ocenění další.
