Milí čtenáři,

držíte v rukou rozšířené vydání magazínu Pátek věnované listopadové revoluci. Výročí naší historie si obvykle připomínáme tím, že odjíždíme na prodloužený víkend a večer u televize zahlédneme nějaké to rutinní kladení věnců. Lidové noviny by ale nebyly Lidovými novinami, kdyby těch pár týdnů, které otřásly koncem dvacátého století, nepřipomněly. Proto jsme pro vás připravili sérii fotografií s názvem Jak se lámaly ledy. Proto jsme požádali jednoho z klíčových mužů OF Petra Kučeru o rozhovor, neboť ze svého zámeckého vejminku v Nových Hradech, kam odešel už v devadesátých letech, získal tu správnou perspektivu. A proto jsme poprosili šéfredaktora historické revue Paměť a dějiny Jana Hanzlíka, aby vyzpovídal několik lidí, kteří 17. listopad 1989 zažili na Národní třídě na vlastní kůži. Byli poslední, které minulý režim zmlátil. Svými zraněními se tehdy moc nechlubili, nevyhledávali lékařské ošetření, pokud to nebylo nezbytně nutné. Nikdo netušil, jaké následky by přiznání k účasti na demonstraci přineslo. Už brzy ovšem v galerii Mánes vzniklo improvizované dokumentační centrum, kde odevzdávali své výpovědi, popisovali detaily z Národní a dovolili fotografům, aby zaznamenali stopy, které na jejich tělech nechaly obušky policajtů. Byl mezi nimi i Josef Holeček, v té době aspirant na Katedře estetiky FF UK, autor dokumentu, jehož část na této stránce otiskujeme. To jsou dějiny z první ruky.