Dokončení ze strany 1
Sledoval jsem pohrdání mezinárodními institucemi a nezájem o mezinárodní spolupráci.
Výsledkem byl rapidní pokles americké prestiže v zahraničí a rostoucí násilný antiamerikanismus ve světě. Nejsem sám, kdo je přesvědčen, že další čtyři roky podobné politiky v Bílém domě budou pověstným posledním hřebíčkem pro Spojené státy a nadále destabilizují svět.
Spojené státy nikdy nebyly ideální zemí. I v minulosti se Amerika dopustila obrovských chyb a omylů. Ale i přesto ještě donedávna k Americe vzhlížel často celý svět jako k jakémusi kompasu spravedlnosti. Ty časy jsou nenávratně pryč. Reputace tolerantní a rozumné velmoci v postsovětském světě se vypařila během Bushovy vlády.
Škody napáchané za posledních osm let v Americe americkou vládou se podle některých mých přátel rovnají vlastizradě. Řada Američanů v zahraničí se dnes stydí přiznat, odkud jsou, a vydávají se za Kanaďany.
Přes to, co jsem uvedl, zůstávám optimistou. Amerika je pružnou společností a věřím, že má schopnost se sama zahojit a přetvořit. Kdokoliv se stane prezidentem, bude čelit jednomu z nejobtížnějších období existence země.
Chytře, upřímně a otevřeně Když pomineme nemožnou mezinárodní situaci, do které se Amerika dostala, budoucí prezident bude muset řešit jednu z největších hospodářských krizí moderní historie. Statisíce Američanů přicházejí o své domovy, celoživotní úspory a o práci. V říjnu letošního roku přesáhl americký státní dluh částku 10 a půl bilionu dolarů. Země nadále zůstává hlavním terčem teroristů, jejichž počty válka v Iráku zmnohonásobila.
Je mi skutečně jedno, jestli se stane prezidentem republikán, nebo demokrat. Přeji si ale, aby to byl člověk, který přeruší nesnášenlivou a „po nás potopa“ politiku současné vlády. Doufám, že to bude člověk, který přijde s nápady ne jak upevnit moc jedné politické strany nad druhou, ale jak rozdělenou Ameriku stmelit a jak získat zpět důvěru odcizených a skeptických spojenců. Budoucího prezidenta čekají obrovské výzvy, jejichž řešení zvládne pouze v případě, bude-li schopen zemi za svými nápady a vizí politicky sjednotit.
Po měsících sledování prezidentské kampaně pro mě není těžké odhadnout, kdo by mohl mít lepší schopnosti začít Americe pomáhat z krize.
Přestože senátor John McCain občas oponoval svým republikánským kolegům a několikrát i samotnému prezidentu Bushovi, je po desetiletí aktivním členem republikánské mašinérie. To bych ještě unesl. Nemyslím si ale, že člověk, který si nepamatuje, kolik vlastní aut a domů, a který tvrdí, že střední vrstva zahrnuje všechny, kdo vydělávají v přepočtu do sta milionů korun ročně, je tím nejvhodnějším kandidátem, jenž si plně uvědomuje rozsah americké ekonomické krize a jejího dopadu na obyvatelstvo.
Nemyslím si taky, že politik koketující s vojenskou akcí proti Íránu – nebo který dodnes nepřímo viní Rusko za utrpení, které mu způsobil Vietcong jako válečnému zajatci během vietnamské války – bude tím nejlepším vůdcem v současné složité mezinárodní situaci.
Má senátor Barack Obama zkušenosti, vlastnosti a energii potřebné k vedení světové velmoci v krizi? Nevím. Imponuje mi ale image jeho kampaně. Jeho volební mítinky jsou podle mě inteligentní prezentací tolerance, vzdělanosti, trpělivosti vyjednávat a ochoty dělat nezbytné kompromisy. Na rozdíl od McCaina nebo Palinové se Obama nevyhýbá obtížným otázkám. Jeho kritika politických oponentů má daleko k jedovatým útokům McCainovy kampaně, které v mnohém připomínají negativní předvolební praktiky George W. Bushe.
Po osmi letech katastrofálních chyb, tajnůstkářství a lstí Amerika potřebuje v Bílém domě inteligentní, upřímné a otevřené vedení. Obávám se, že John McCain s Palinovou ve své kampani dokázali, že takové vedení není jejich stylem. To v mých očích dělá z Baracka Obamy a jeho spolukandidáta Johna Baidena jedinou naději, kterou Amerika v současné době má.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Tomáš Etzler, reportér ČT
