Když mi někdo tuhle větu řekne, okamžitě můžu vytáhnout příběhy o tom, jak to dvacet let fungovalo a potom přišel smutný a tragický úraz,“ říká Radek Zima, kominík a autorizovaná osoba pro měření „malých zdrojů znečištění“, jinými slovy emisí u malých kotlů a karem. „Nezdá se to, ale jsou druhým největším producentem oxidu uhelnatého po automobilovém průmyslu. Ročně registrujeme kolem 300 úrazů souvisejících s CO. Lidé si myslí, že neškodí, když nekouří. CO není vidět ani cítit, ale váže se dvoutisíckrát ochotněji na náš hemoglobin než kyslík. Takže působí i dlouhodobé zdravotní problémy a dušnost.“
Za svůj majstrštyk v tomto směru považuje Zima revizi plynového kondenzačního kotle v jednom kadeřnictví, kde se lidé přiotrávili oxidem uhelnatým, byť byl kotel považován za bezpečný. „Nikdo nemohl přijít na to, co se stalo, kudy CO unikl a kudy se dostal dovnitř provozovny. Až jsem zjistil, že je neprůchodný komín a že spaliny unikají přes odvod kondenzátů do kanalizace. A kanálkem, který je v každém holičství uprostřed podlahy, se pak dostávaly mezi lidi.“
Kuriózní, výjimečné zakázky má Zima podle svých slov nejradši. „Jednou mě zavolali na opravu továrního komínu na Radlické, ze kterého se začaly uvolňovat kusy betonu. Znamenalo to zavěsit se 125 metrů nad zem, komín očistit, oklepat, zvětralé kusy sházet dolů, a protože na Radlické je přes den celkem hustý provoz, začali jsme ve dvě v noci. Ale to mě na té práci baví, mám rád nestandardní věci, které vyžadují kreativní řešení. Úplně nejvíc miluju, když někdo řekne, že něco nejde.“
Původní profesí je Radek Zima automechanik, poté absolvoval strojní průmyslovku a rekvalifikoval se na tribotechnika, což rád zmiňuje, protože nikdo neví, co to znamená. „Tribotechnik má na starost chemické analýzy oleje u nákladních aut a u lokomotiv – když přišel termín na výměnu oleje, udělal jsem jeho analýzu a olej se pak měnil na základě jeho skutečné životnosti.“ Především však Zima od dětství trávil rád volný čas ve výškách. Když přišel rok 1989, usoudil, že si práce v továrních halách, dílnách a laboratořích užil už dost, a přešel k firmě, která opravovala tovární komíny. Rok pak strávil v kominickém učilišti a zkoušky dělal spolu s osmnáctiletými kluky, kteří absolvovali učiliště jako středoškolský učební obor. „Ke zkouškám z nich přišli asi čtyři a napoprvé je udělali dva. A byla to jediná třída v Česku,“ říká Radek Zima. „Mohlo by se z toho zdát, že kominíků u nás ubývá, ale není to pravda. Když se podíváte na rekvalifikační kursy, tak tam jejich počet naopak neustále roste.“ Od roku 1990 se jeho obor výrazně proměnil. „Když jsem začínal, měli jsme hodně zakázek na opravy továrních komínů, ale jak začal mizet těžký průmysl, odcházely i komíny. Vezměte si Poldi Kladno, to byly desítky komínů, nebo ČKD Vysočany, tam jsme opravovali stodvacetimetrové komíny v místech, kde dneska stojí Sazka Arena.“
Hlavní kominická sezona se shoduje s topnou, trvá zhruba od září do dubna. Nejčastější telefonní objednávka zní: „Zatopili jsme, netáhne to.“ Podle Zimy by se ale lidé měli zajímat o komín mnohem dřív. „Jedna z chimér říká, že dokud komín táhne, není potřeba čistit. Jenže hlavním důvodem čištění není tah, ale to, aby v komínu nezůstávaly saze. Ty jsou ve skutečnosti chemickým nedopalem obsahujícím vysoce hořlavý uhlík a když chytí, vznikne komínový požár s teplotou až 1100 stupňů. Zvlášť starší komíny při něm mohou prasknout a požár se pak rozšíří i na krovy a ostatní místa, kterými komín prochází.“ Podle Zimy je tento problém v současnosti poměrně aktuální kvůli tomu, že se řada domácností vrací k pevným palivům, ale už s nimi nemá zkušenost. „Česko prošlo plynofikací a na topení v kamnech se zapomnělo. Jak roste cena plynu, začaly se rodiny vracet k topení uhlím a dřevem, ale zvlášť mladí lidé už s nimi topit neumějí a neznají ty principy. Babičky z vesnic si nás na čištění komínů volají pravidelně, ty vědí, co komín dokáže.“
Možná i proto převažuje v současných zakázkách Zimovy společnosti spíš firemní oblast: „V bytech je práce míň, ale bohužel právě odsud vychází nejvíc úrazů. Jsou to někdy kuriózní věci: Třeba si lidé utěsní byt novým typem oken, plynovým spotřebičům začne chybět vzduch a člověku to může ublížit. Jednou mi volala stará paní, že jí špatně hoří plynový kotel. Zaťukám u ní, ozve se ‚Dále‘, zkouším otevřít, ale nejde to. Volám, že má asi zamčeno, ale odpovídá, že ne, ať jdu dál. Tak jsem vzal pořádně za kliku a zasyčelo to, jako když otevřete papiňák. Kotel způsobil v bytě takový podtlak, že už se nedaly ani otevírat dveře.“
Radek Zima pracuje sám, ale jak říká, v případě potřeby se dokáže rozšířit až na dvanáct lidí, kteří s ním úzce spolupracují. „V téhle profesi je nemožné sehnat kvalitní zaměstnance, protože kdo je schopný, pracuje sám na sebe,“ vysvětluje. Vstává v půl sedmé, kolem osmé už je většinou u prvního zákazníka. Denně najezdí kolem 120 kilometrů. „Zrovna minulý týden jsem dokončil opravu dvou menších továrních komínů na Obecním domě. Nádherná práce.“
***
RADEK ZIMA
Rodina: Ženatý, šestnáctiletý syn.
Auto: „Ford Transit a pětistovka skútr. Skútr používám při cestách po Praze kvůli problémům s parkováním. Strážci pořádku ho zatím tolerují a zlodějům brání v jeho odcizení hmotnost a imobilizér.“
Oblíbená hudba: „Jednodušeji bych vyjmenoval neoblíbenou, ale mám rád blues, jazz, a ač mě to vyděsilo, i lidovky, což je asi přicházejícím stářím. Dřív mi vadily, ale teď už je nevypínám.“
Volný čas: „Snažím se stihnout jít si třikrát týdně zaběhat, jsem na tom závislý. A také se považuji za potlačeného zemědělce, chovám doma pavouky, ještěry, hady, psa, všechno možné.“
Dovolená: „Mým dlouholetým koníčkem je paragliding. Letos se mi dokonce dvakrát za sebou povedl ve slovinských Julských Alpách padesátikilometrový přelet, 3,5 hodiny ve vzduchu ve výšce 2,5 kilometru nad zemí. To byla paráda. Tím tento rok považuji za úspěšný.“
