Děkuju, Ludvíku, za Poslední slovo O poště. Hlásím se ke všemu, cos napsal, ale proto se články nepíšou. A tak Ti ještě děkuju za větu: Teď se zase blíží jakési volby, roztřiďme si poslance na kulturní a špatné: znamení o sobě nám dávají dost, zrovna teď. Protože ty jakési volby a huculství některých (chtělo se mi napsat velké většiny, ale ovládl jsem se) poslanců si říkají o víc vět.
Onehdy jsem napsal takové jakési přemýšlení o tom, co s Čechy, Moravany a Slezany provedla ztráta mnohých území v osmatřicátém roce, co s nimi provedla Hitlerova totalita a jak je vlastně připravila na totalitu komunistickou. Jak za Hitlera převážilo heslo držet hubu a krok a jak se po několika letech bolševické totality změnilo na kdo nekrade, okrádá rodinu. A jak tohle druhé heslo v mnoha ohledech platí dodnes. A proč. Jak se republika rozparcelovala na miliony ostrůvků a pískovišť (či ostrůvků s pískovišti), aby bylo kam uložit chrobákovské kuličky.
Volíme kulturní negramoty Možná právě tam odtud studený vítr sobeckosti přivál zásadní neochotu podílet se na čemkoliv společném, byť i s prokazatelným prospěchem, většinou však vzdálenějším, než kam je lidská netrpělivost ochotna (nebo schopna?) čekat.
Oba jsme se narodili před válkou, ty, Ludvíku, dokonce o pět let dřív, takže patříme do oné kategorie, již studenti označují za fosily. Nečertím se proto, někdy to dokonce považuju za dobré ocenění – fosilní paliva dodnes pohánějí kdeco. Kdybychom nebyli tak staří, nemohli bychom vydávat svá svědectví o té předválečné době. A především o její kulturnosti, kterou nám záviděla celá Evropa. Ne-li i některý další svět. Když následujeme Davida Vávru po jeho (našich) šumných městech, oči nám přecházejí, co všechno nejen v Praze a Brně, ale i v mnohem menších městech dovedla vykonat spojená úsilí i velice se lišících srdcí a hlav.
Předpokládalo to zaprvé vědomí, že kultura a vzdělanost nemohou stát v koutku, a naopak, že ostatní konání lidská jim budou sloužiti (T. G. M.), a zadruhé odvahu vydat se neznámou cestou i s rizikem, že si namlátím.
A jakpak to vypadá dnes? Pár dní poté, co ministr financí oznámil snižování rozpočtového deficitu, hned bylo známo, že úsporná opatření se budou týkat především resortů kultury, školství a zdravotnictví. A první, kdo sklapne kufry i uši, bude ministr kultury, sice (dokonce v kulturním konání) vysokoškolsky vzdělaný muž, avšak víc oddán politice, a proto si radši ještě nasadil koňské klapky na oči – snad aby ho nic nerušilo v politické poslušnosti. Možná to tak není, ale rozhodně to tak vypadá. Bez ohledu na to, jestli se komu líbí, či nelíbí návrh nové Národní knihovny, rozhodne po vzoru Piláta Pontského – aby utišil výkřiky těch, kdo ho mohou či nemusí udržet v úřadě; takzvaně vyrazí futra s ředitelem knihovny, který soutěž na novou knihovnu způsobil.
V kulturní a vzdělané Evropě se za minimum peněz na kulturu ze státního rozpočtu počítá jedno procento. U nás, včetně peněz na opravy památek a na platy církví, půl. PŮL.
Opravdu nevím, kolikáté volby od roku 1989 budeme absolvovat, bylo jich určitě hodně – tím míň chápu, proč pořád volíme (až na malé výjimky) tytéž kulturní negramoty, jimž při slově kultura zeskelnatí oči. Přitom nám volební systém umožňuje vybírat si. A ne jenom stranu, ale i jednotlivce. Ty především.
Když jsem se ptal i svých kulturně vzdělaných známých, jak volili, taky v nejlepším případě přiznali stranu, ale jednotlivce? A třeba odjinud? Ani bohovi, jak se říká. Milí občané, radši se vzdejte možnosti nadávat v hospodě na poměry a na kdejaké jméno a vyberte si ve volbách svého člověka. Své člověky (lidi jsou moc anonymní). A když budou zvoleni, mastěte je, budou-li se chovat nedobře. Brzy už bude předvolebních plakátů a billboardů víc než zrajících švestek a ořechů. Napadlo vás proč? Politici dolézají, potřebují vás. Vydírat se nemá, ale když je to pro dobrou věc? Takovou, kterou by všichni poslanci a senátoři měli mít za svou povinnost a nemají? Jak říkáš, Ludvíku: znamení nám o sobě dávají dost.
Děkuji za pozornost. Jak říká Václav Havel.
***
Radši se vzdejte možnosti nadávat v hospodě na poměry a na kdejaké jméno a vyberte si ve volbách svého člověka
O autorovi| Jiří Stránský, spisovatel
