Daniel Pennac
Vášeň podle Terezy
Rodina je základ státu. A stejně tak základem románového cyklu francouzského autora Daniela Pennaka. V českém překladu dosud byly publikovány jeho romány Lidožrouti z obchoďáku, Sudička pistolnice a Obchodnice s prózou a také esejistická kniha Jako román. Garamond nyní vydal další vyprávění o rodu Malaussénů z pařížské čtvrti Belleville. Vlasta Misařová přeložila vedle titulního příběhu rovněž Křesťany a Maury.
Bellevillský cyklus kříží román z rodinného prostředí s detektivkou a filmovými komediemi. A jelikož je tedy rámcem Pennakových příběhů rozvětvená rodina, zápletka pro pátrání musí vzejít z rodinných vztahů. V titulním příběhu se tak Tereza - zabývající se vykládáním osudu v nepojízdném českém karavanu - zamiluje do tajemného referendáře u Nejvyššího účetního dvora Marie-Colberta de Roberval. Vypravěči Benjaminu Malaussénovi se ale na snoubenci jeho sestry od začátku něco nepozdává...
V Křesťanech a Maurech má Benjamin potíže pro změnu se svým nejmladším sourozencem, zvaným Špunt, který si usmyslí, že chce svého tatínka. Což není až tak snadný úkol. Chlapec ale trvá na svém umanutým odmítáním potravy, při čemž parafrázuje slavný výrok Melvillova písaře Bartlebyho: „Já bych raděj svýho tatínka.“
Pennakovy příběhy jsou odlehčené i poněkud ztřeštěné, čtenář musí přistoupit na poněkud nepravděpodobné zápletky. Ale autor je zábavný, takže na ně přistoupí.
oh
HODNOCENÍ LN
***
Karel Škrabal
Strašpytel
Brněnský básník Karel Škrabal (1969) má své životní konstanty, které se projevují v jeho tvorbě. Ta dosud vyšla v knihách Zapalte Prahu (1998), Šlehačka (2000) a Druhá verze pravdy (2003). V nové sbírce, vydané nakladatelstvím Druhé město, tak zůstává fandění brněnskému klubu: „Však jsem nespal voe!/ není čas na spaní/ když fandíš Zbrojovce Brno/ Obrovské štěstí mě potkalo/ že můžu fandit tak vynikajícímu klubu...“
Karel Škrabal je ale především nemilosrdným pronásledovatelem všednosti. A tak v jeho básních čteme o každodenní novinářské práci, o manželce a jiných ženách, zkrátka o tom, jak život protéká mezi prsty. Ale nevyhýbá se ani celospolečenským tématům, třeba přítomnosti muslimů: „Prostě se snažím/ ho nenasrat/ třeba je umírněnej/ a mohl bych ho radikalizovat“.
Život je smutná klauniáda a citlivý chlapec s romantickými sklony byl proměněn v prakticky uvažujícího zaměstnance, živořícího v odcizeném prostředí: „Pár věcí/ jsem si srovnal/ v hlavě/ Například/ koho bych/ chtěl vopíchat/ a za jakou cenu“. Ale to, že Karel Škrabal není egoista se siláckými řečmi, ale umí se vcítit i do jiných, ukazuje báseň Ženy: „Vždycky je lepší/ ráno si ustlat/ a večer tak brečet/ do poskládaných peřin“.
Brněnský básník tak opoznámkovává svůj život a jeho okolí. Mnohé z toho se ale týká i nás ostatních a mnohé z jeho poznámek lze číst i vícekrát než jen jednou.
oh
HODNOCENÍ LN
***
