Po loňské sbírce Předkonec vydala nyní Viola Fischerová (1935) knihu další. Písečné dítě opět publikovalo nakladatelství Fra a na obálce je znovu obraz Adrieny Šimotové. V Předkonci básnířka udivovala nesmlouvavostí, s níž nahlédla uplývající léta, pokročilý věk: „Bráníte se/ Ty verše jsou kruté// Bráním se/ Jde o bilanci/ a účet// Je lepší vědět“. Už z této básně lze vidět, jak prostor poezie Violy Fischerové nezabírá pouze prožívání sama sebe - autorka se vždy vztahuje také k druhým.
Tento aspekt je velmi výrazný i v Písečném dítěti. V básních se totiž opěvuje „milostné přátelství dvou žen“. A tak se promlouvá k té druhé a láska se také ráda ukazuje před dalšími: „Těch vzlyků smíchu -/ až na nás klepali// A butik kde jsme kupovaly/ kalhoty blůzy a sukně/ jedna druhé//,To je vaše dcera?'/ usmívala se prodavačka//,Ne láska'//,Stejně'/ řekla/,je to dar'“. A i když je láska často „slepá“, Viole Fischerové neuniká, že se i ve stavu milostného opojení stále naráží na to, co bylo: „Nikdy ses nezeptala/ co na to dva mrtví muži/ které jsem milovala“. A co naopak minulost nepřinesla: „Můžeme k nim i zaletět/ dvě laskavé paní/ co je obdarují pomazlí/ a zmizí“.
Viola Fischerová tak pokračuje ve velmi těsně autobiografických verších. Ne každé odvážné přiznání je automaticky poezií, ne každá báseň o lásce musí být krásná, ale básnířce se tímto úskalím ve většině textů podařilo proplout. Písečné dítě tak podává další zprávu o jednom životě. Hlasem, který další jen tak nepřekryjí, hlasem tichým, ale znějícím naléhavě. Intimním, ale nikoliv chlubivým. oh HODNOCENÍ LN *****
Tomáš Míka Deník rychlého člověka
Překladatel Tomáš Míka (1959) vydal v nakladatelství Argo nejprve básnickou sbírku Nucený výsek (2003), poté knihu próz Und (2005). Deník rychlého člověk přináší opět verše, ale i oddíl Chybová hlášení s podtitulem „deník psaný za chůze“.
V titulní básni čteme: „Rychlý člověk se ptá:/ Co všechno se do života nacpat dá?/ Nacpeš do něj práci a zábavu/ Nacpeš do něj pití a potravu/ Nacpeš si košili do kalhot a nohy do bot...“ A tak hned víme, o co zde jde. O současný život plný shonu. V úvodní básni Cesta do Říma také lze číst: „Jsem na cestě jako Jacques Kerouac...“, což s ústředním tématem úzce souvisí - snadná prostupnost světa, jsme všude a nikde a marně unikáme před ostatními, protože tam, kam před nimi unikáme, už jsou také.
Tomáš Míka je autor posedlý pozorováním a zaznamenáváním střípků, z nichž se skládají naše životy. Stejně tak je posedlý hrou s jazykem, což často přináší dojem jisté nestřídmosti. Někdy se nicméně vtip povede („Veselí nad ložnicí“), jindy působí toporně a lacině: „Tak Tesco je mi/ tak Tesco/ Je mi dnes/ strašně Tesco“.
Verše Tomáše Míky jsou sympatické svou plebejskostí a rytím pod kůží zažitých stereotypů, v nichž jsme se naučili žít. Lze je ostatně poslouchat i z přiloženého CD, na němž je záznam autorského přednesu s hudebním doprovodem.
Jen se někdy zdá, jako by autor byl přece jen také poněkud nakažen moderní dobou, jako by byl příliš pilný a snaživý - a jeho verše tak byly až příliš „rychlé“, příliš rychle byly zaznamenávány na papír a zařazovány do knihy. oh HODNOCENÍ LN *****
