PRAHA Celý svět si 11. listopadu připomíná Den válečných veteránů, zatímco v Británii politici na důkaz úcty nosí v klopě znak vlčího máku, v Česku se o veteránech moc nemluví. Ministerstvo obrany dokonce ani neví, kolik jich vlastně má, a tak je začalo sčítat.
Evidence válečných veteránů je totiž roztříštěná i kvůli tomu, že v Česku působí několik organizací, které vysloužilce evidují. Určité seznamy má ministerstvo obrany, další Československá obec legionářská a také Sdružení válečných veteránů. Některé údaje se překrývají, jiné naopak chybí. „Když jsem v září s evidencí veteránů začal, rozeslali jsme z Krajského vojenského velitelství v Plzni víc než 150 dopisů s oznámením o tom, že zahajujeme pomoc, a vyzvali jsme je, aby nás kontaktovali se svými prosbami. Asi patnáct procent se vrátilo. Na některých stálo, že adresát zemřel, na jiných, že se odstěhoval,“ říká Ivan Čiliak, jeden z terénních pracovníků, kteří objíždějí republiku a zjišťují, co veteráni potřebují. O jejich nasazení rozhodla ministryně obrany Vlasta Parkanová.
Čiliak má na starosti část plzeňského kraje konkrétně Plzeň a Rokycany. „Většinou jim dopředu nevolám. Chci totiž zjistit, v jaké situaci žijí a jestli potřebují nějakou pomoc. Pokud je napoprvé či napodruhé nezastihnu, teprve si domluvím schůzku telefonicky,“ vysvětluje Čiliak, který je novodobým válečným veteránem. Prošel misí AFOR v Albánii a Turecku v roce 1999 a o tři roky později se účastnil mise ISAF v Afghánistánu.
„Většinou řeknou, že nic nepotřebují, ale chtějí si popovídat. Jsou totiž sami a nemají se s kým podělit o své zážitky. Takže se občas stává, že i když mám naplánovány tři návštěvy, stihnu jenom jednu, která ale trvá tři hodiny,“ říká Čiliak.
„Je jen škoda, že se o veterány začalo pořádně zajímat až po osmnácti letech od revoluce. Podle toho, co jsem zjistil, to vypadá, že seznamy veteránů nikdo neaktualizoval od roku 1948, což je zarážející. Kdyby se o ně někdo začal zajímat dřív, pomoc mohlo dostat daleko víc lidí, kteří zemřeli v zapomnění. A to si za to, co udělali, nezasloužili,“ uzavírá Ivan Čiliak.
