Resort obrany převzal štafetu boje proti korupci. Bude zajímavé, co o tom napíší historici za padesát let, zda to pro ně bude jen drobný kamínek v mozaice, či něco zásadního. Podívejme se, co s půlstoletým odstupem napsal Jan Tesař o československých přípravách na nacistickou hrozbu. Ve své knize Mnichovský komplex (v roce 2000 ji vydal Prostor) odděluje legendu spjatou s étosem obrany státu od reality spjaté se státní byrokracií. I když na žádného konkrétního korupčníka neukázal prstem, neboť tehdejší novináři neodhalili žábu na prameni typu náměstka Kopřivy, některé pasáže vyznívají povědomě.
MF Dnes píše o kouzelném sousloví „strategický projekt“ (rozuměj například česko-slovenský), které EU umožní obejít výběrové řízení. Píše-li Tesař o armádních zakázkách, které „jsou k ničemu“, nemyslí tím odlehčené a pak opět pancéřované pandury, ale Velkou stavbu (rozuměj pohraniční opevnění), kterou republika začala budovat v době, kdy už měla být hotová. „Pevnosti, které ČSR s takovým úsilím v letech 1936–1938 vybudovala, slouží jedině právě k natáčení propagandistických filmů na téma,zrady zvon‘, jinak jsou k ničemu, a to i na hranici oficiálně považované za nepřátelskou. Kterýkoli turista procházející Švýcarskem zjistí připravená trvalá obranná zařízení po celé zemi,“ píše Tesař. Jinde cituje diplomata Huberta Masaříka: „Byl nedostatek protiletadlových baterií, a my jsme jich tolik vyvezli!“ Obrana první republiky selhala především proto, že k ní scházela vůle, že se – jak dokládá Tesař – s vojenskou obranou ani vážně nepočítalo. Proč potom měla ta republika ministerstvo obrany? To je vůbec zajímavá otázka. Ještě před sto lety měly vyspělé státy ministerstva války, ale ta se po roce 1918 začala měnit v ministerstva obrany. Znělo to lépe, demokratičtěji a bezpečněji. Po druhé světové válce tu změnu přijali i vítězové – USA přejmenovaly ministerstvo války v roce 1947, Británie v roce 1963. Čechům to ale vrtá hlavou: když obrana státu v zásadních situacích (1938, 1968) selhala, proč na paměť toho selhání udržovat zvláštní ministerstvo? Když se chlubíme válečnými úspěchy jednotek v Afghánistánu, neměli bychom mít spíše ministerstvo války?
Připomeňme prvního a posledního československého ministra války Milana Rastislava Štefánika. Je málo známý fakt, že první vláda nového státu, Kramářova, měla dva vojenské ministry – Štefánika jako ministra války (přesněji ministra vojenství) a Václava Klofáče jako ministra národní obrany.
Mělo to svou logiku. Nový stát sice existoval, ale opora jeho armády (legionáři) se nacházela tisíce kilometrů daleko na sibiřské magistrále, jeho ministr války se pohyboval mezi Amerikou, Francií a Itálií – a ministr obrany seděl v Praze. I dnes máme bojeschopné složky armády tisíce kilometrů na východě, v Afghánistánu. Nemohl by Alexandr Vondra zůstat ministrem obrany a František Šulc, tvůrce armádní reformy, povýšit na ministra války?
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK, Autorem rubriky dnes mimořádně není Petr Zídek. komentátor LN
