Tento způsob retra zdá se poněkud... rozmanitý!
Iniciátor několika hudebních revolucí Brian Eno si v jednom textu vysnil představu o možné umělecké disciplíně budoucnosti. Noví mistři by v ní přesně rekonstruovali určité místo a čas, vyvolávali moment z minulosti i s jeho atmosférou, světlem, teplotou, vůněmi a pachy. Takový obor by nepochybně slavil úspěch a dočkal se širokého přijetí: víc než sci-ficestování do minulosti připomíná vlídné oživování vzpomínek, které nám přináší až fyzicky příjemné stavy. Právě z těchto důvodů je tak životaschopné hudební retro: týká-li se hudby, která nám evokuje to lepší z naší minulosti, spojujeme se s ní jako se stimulem, který sice negeneruje moc nových zážitků, zato však brnkáním na starou strunu vytváří mírnou, ale patrnou slast.
Hudební minulost se k nám dnes valí mnoha médii. Nejpodstatnější je, že se tu doplňují dva základní proudy: jak aktivita velkých médií a mainstreamových firem, tak nikým nemarketingovaná „občanská společnost“ na webu, zveřejňující a připomínající klasiky i nejraritnější samorosty. Universal Music, EMI a další „majors“ dnes zhodnocují tolik výročí jako nikdy dřív: vydáváním jubilejních a jiných reedic se snaží držet nad vodou, recyklovat katalog a upoutat střední a starší generaci, jež se sžila s formátem alba na kompaktu. To zní až moc pragmaticky a kšeftařsky: dodejme, že reedice alba, stejně jako nové vydání staršího literárního díla, může být kulturní událostí, která halasně nebo tiše zarezonuje se současným kontextem.
Co z Nirvany se nevejde na tričko V nahrávkách, ale i naživo se aktuálně vrací tolik muzikantů spjatých s odeznělými styly nebo určitým soundem, že se tím významně roztříštilo stylové povědomí. Všechno koexistuje vedle sebe. Nejde jen o resuscitované trendy: mnohem zajímavější je, jak se hudba odpoutala od sociálních skupin, které byly původně jejím domovským místem. Dnes už člověk věru nemusí být arogantní rebel, Jamajčan nebo dekadentní bohém, aby jeho dny doprovázel punk, reggae nebo pravověrné disko. Tím spíš, že zvukové barvy se na paletě světa promíchaly a tvoří dnes směsice.
V čistém, nepromíchaném stavu přichází hudba těch, kteří se po pauze vracejí. Někteří jen virtuálně - viz grungeová Nirvana, jejíž koncert z festivalu v Readingu (jako CD a DVD) slaví ohromný úspěch. Server Metacritic, který řadí alba podle vyznění recenzí ve vybraných angloamerických médiích (od deníků po webové servery), eviduje Live at Reading jako vůbec nejúspěšnější letošní titul, který s 96 % pozitivní reakce předběhl všechny čerstvé nahrávky.
Jedním z důvodů nepochybně je, že obraz „slavné“ Nirvany se s léty zjednodušil na obrázek Kurta Cobaina na tričkách -a tady je náhle slyšet a vidět o mnoho plastičtěji, jak intenzivní, neklidná, nekonvenční a přece srozumitelná to byla kapela. Třeštění před šedesáti tisíci (!) návštěvníky velkého festivalu není služba davu: přinejmenším od určitého zlomového okamžiku jedná Cobain hlavně sám pro sebe. Tohle je jeden z pozitivních návratů z minulosti: nerozšiřuje klišé o kapele, ale prokresluje její obraz novými detaily.
„V takřka původních sestavách koncertovali Faith No More, Blur, No Doubt, Butthole Surfers, My Bloody Valentine...“ napsal o letošním roku do ankety Orientace před týdnem publicista Pavel Turek. Po reunionu Led Zeppelin a albu The Who, vydaném po dvacetileté pauze, se lze dočkat už asi čehokoli. Někde u dna těch možností jsou přežilí Queen bez Freddyho Mercuryho, jiní přicházejí živi, zdrávi a ve formě. Méně populární kapelou (kterou však za zásadní inspiraci označuje třeba Björk) mezi navrátilci je britské ženské trio The Slits. Letos uplynulo třicet let od jejich debutu Cut, který hlásal suverénní nárok na ženské sebevyjádření syrovým zvukem, spojujícím garáž s pouliční melodičností reggae. Nepřehlédnutelný byl obal, na němž vzpřímené členky jako Amazonky vystavují na jakési britské zahrádce svá poprsí. The Slits teď vydaly po třiceti letech od prvního alba desku Trapped Animal (Polapené zvíře), která ukazuje, že stárnout se dá, aniž bychom opustili radikální pozice. Další návrat vlastně vydupal ze země muzikant a aktivista David Byrne, lídr byvších Talking Heads. Dostal do světového povědomí úhelnou brazilskou psychedelickou kapelu z konce šedesátých let, u níž se surrealistická imaginativnost a hravost snoubily s vyostřeným společenským postojem. Trio nazvané Os Mutantes (čili Mutanti) používalo barevná světla a projekce, pop-art se u nich snoubil s modlitbou a černými latinskoamerickými kulty. Novodobý ministr kultury ve vládě prezidenta Luly, zpěvák Gilberto Gil, patří k téže scéně. Letošní album (po pětatřiceti letech) ukázalo, že Os Mutantes dokážou pořád vytvářet velkolepý nonsens. Titul začíná hlasem Vladimíra Putina, úkolujícího ruskou armádu - a pak už exploduje postmoderní karneval. „Při natáčení jsem se propadl časem a zase se cítil jako šestnáctiletý kluk s kytarou - tedy nepřemožitelný,“ řekl šéf kapely Sergio Días. S touhle nadějí si pořizujeme nové-staré nahrávky víceméně všichni.
Když šedesátá potkala devadesátá Ten přístroj připomínal automat na kafe, ale návštěvníci berlínského Transmediale si od něj odnášeli jiné občerstvení. Jan Rohlf tu vystavil „hrací automat“, který kombinací několika kotoučů generoval nekonečné množství hudebních fúzí. Na potištěných papírcích jsme si odnášeli stylová pojmenování jako „kabaretní metalové elektro“ nebo „židovský postpop pro teenagery“. Před pár lety to mohlo vyznít jako satira na horlivé fúze, ale dnes už vlastně realita dohonila fantazii. Právě to, že někde kolem nás (ne-li jinde, pak na YouTube) zní všechna starší hudba světa, vede dnešní tvůrce ke kombinatorice nejroztodivnějších ingrediencí. Někdy se to zdá toporné a bez vlastního přínosu, jindy cosi zvláštně zaklapne.
Skupina z anglického Leedsu nazvaná Wild Beasts se s letošním druhým albem vyšvihla mezi skutečně populární kapely. Není divu, že to chvíli trvalo: potkává se tu kastrátský falzet zpěváka Haydena Thorpa (připomínající snad jen kapelu The Tiger Lillies) s tradicí britských kytarovek osmdesátých let. Thorpe je typ introverta, který se občas ze své slonovinové věže prokřičí ven: texty drží palce outsiderům a ztracencům, o kterých vyprávějí jazykem velkých mytologií.
Nevěřte nikomu přes třicet - tohle staré heslo si vetkla do titulu alba skupina Japanther: a přece celá její generace tak silně staví na hudbě těch, kterým je dnes už daleko víc. Někdy se zdá, že inspirací byly digitální dýdžejské mixpulty a mnohastopé záznamy, kde lze prolnout a promíchat všechno se vším. Skotští Glasvegas takhle vsadili na kombinaci, která se může zdát až mechanicky eklektická. Líbezné melodie, jakoby vypůjčené od dívčích kapel šedesátých let typu Shirelles, tu znějí pod povlakem zkreslených kytar, v šedé zahlcenosti evokující raná devadesátá: Jesus and Mary Chain, My Bloody Valentine... A do toho ještě další poutavý moment: sociálně vyhrocené texty. Jsou Glasvegas kalkul, nebo dobrá kapela z éry, jež je velkou křižovatkou? Každopádně jsou jedni z mnoha, jejichž stylové prolnutí je tak jasné, že by je mohl řídit nějaký software. Čas ukáže, jak hluboko se v té taktice dá zajít.
Zahraj to znovu, ale drsněji Zvláštní postavení v současných stylových mutacích má hudba s prvky noisu - tedy hlukového ataku. „Noise rock zaujal místo, které měl dřív punk rock,“ řekl Thurston Moore z kapely Sonic Youth. „Lidi, kteří hrají noise, nemají zájem vstoupit do mainstreamu. Punk do něj byl kooptován: nahradili ho tihle podzemní hlukaři a ještě avantgardní folk.“
To už dnes neplatí úplně: taková Björk, ale i někteří progresivní hiphopeři si s dezorientujícími zvuky civilizačního šumu a lomozu pohrávají čím dál víc. Ale protože „noise“, tedy neladěný zvuk, antitón, implikuje naprosté většině posluchačů stín, nelad, kontroverzi, nevypadá to, že by s ním měli brzy vyrukovat Madonna a Sting.
Bez jaguára Zato ho v mnoha variacích přinášejí noiserockové kapely. Dívčí Vivian Girls jsou typickým příkladem těch, kdo k radosti své i publika obehrávají songy jednoduchých, starých schémat - ale zní jim to drsněji než předchozím generacím - právě pro zvazbený a přechraptělý zvuk, který má počátky v divočejších skladbách Velvet Underground. Hudební mičurinství dokázalo zasnoubit noisový zvuk i s taneční scénou: přitom disko parketu byl sound drsnějšího rocku po léta naprosto cizí, ale kapely jako HEALTH nechávají prostoupit dekadenci klubovou a garážovou do jediného výrazu. No Age, Oneida, Times New Viking: dost z těch kapel už u nás hrálo, a tedy přineslo svědectví, že tendence „zvukově to přešvihnout“ až tam, kde to reprobedny ani smysly nemohou unést, je společná nesmírnému množství kluků a holek. Vyrůstali ve světě, který hodně svých aspektů šrouboval na maximum -někdy až k hroucení systémů. Mohl se takový stav věcí neotisknout do zvuku, který vrávorá na vrcholu, aby se z něj tu a tam střemhlav zřítil?
Když se Tereza Kerndlová v klipu k albu Retro vozí v půjčeném jaguáru z roku 1969, je to úhledná evokace obrázků s Bardotovou. Ale velká část dnešní hudby zachází s minulostí komplikovaněji: bere si její aspekty jako dílčí přísady do konstelací, které pak odkazují nečekanými směry. Nebývá to potom tak „jaguárově“ bezkonfliktní: ti, kdo by rádi klasické „retro“, jsou asi zmatení a málo spokojení. Zato se znovu pročítá minulost s ambicí najít v ní něco, co by nám mohlo být platné právě teď.
