Příští sobotu bude Mirkovi Zikmundovi devadesát roků.
Měl jsem za onoho režimu možnost poznat ho blíž, býval jsem u něho i několik dní: dělal jsem v jeho fotokomoře série fotek pro Petlici. Jednou jsem uviděl na zemi složený papírek: zřejmě vypadl ze dveří skříně, které měl utěsnit. Zvedl jsem ho, abych ho dal na místo, a tu si všiml razítka a data na něm. Šel jsem se Mirka zeptat, co to znamená. „To je datum, kdy jsem si ten papírek pořídil,“ odpověděl náš archivář, který by nás mohl zastupovat na mistrovství světa.
Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda znali v padesátých letech všichni. Jejich rozhlasové reportáže a knihy nám dokazovaly, že venku za naší mříží dál existuje svět. Oni do něho proklouzli chvíli před tím a našli i po vzniku diktatury styl a tón, jak mluvit a psát. Tomu byl po okupaci 1968 konec, a poslední jejich dílo Cejlon – ráj bez andělů už mohlo „vyjít“ jen v Petlici. K tomu si fotky dělal Mirek sám. Věděl jsem od něho, že existuje ještě rozdělaný další rukopis – o Indonésii. A myslel jsem si, že by ho měli dokončit: jen tak, naschvál!
A tu, onehdy, vyšla Past na rovníku. Mirek našel silného pomocníka, Rudolfa Švaříčka, jenž je také cestovatel, a také psal. Ten měl Mirka více čím dráždit. Do té doby se zdálo, že všecky zápisy a dokumenty zůstanou v depozitáři Jihomoravského muzea ve Zlíně, kam je Mirek převalil, byv přemluven. Kniha je to bilanční. Obsahuje i fotografie z další cesty přes Japonsko a Sovětský svaz, k níž neexistuje už jiný text než pověstná Zvláštní zpráva č. 4, kterou oba muži seriózně odevzdali Leonidu Brežněvovi, jenž na ni prý řekl: „Ganzelku a Zikmunda bude třeba vyhladovět.“
Čtu a zkoumám: Takto podrobný a barvitý popis dávné cesty nemůže pocházet jen ze starých zápisků. Mirek musel opylit paměť fantazií: vždyť ta Barma a Indonésie už takové nejsou… Skoro jako by při práci i trochu snili… O mládí? Měl jsem možnost poznat jeho „životosprávu“: byla to hlavně správa veliké zahrady. A ve všem ostatním – skromnost a vkus. Ale je tu jakési orientální tajemství: sklenice, kde měl v jakémsi nálevu ženšen. Jak byl pohostinný, z toho mi nedal ani ochutnat či líznout. Možná se to nesmí, možná ten kořen v podobě mužíčka je vázaný na svého člověka. Mirek ho užíval podle jakéhosi rituálu: sedmého dne po novém měsíci přesně v hodinu, kdy je na ostrově Rias půlnoc. A jaká to náhoda! Zrovna teď mají v Náprstkově muzeu v Praze výstavu děl z tohoto ostrova.
U Mirka jsem psával, vozil jsem si svůj stroj. Já při psaní dost chodím: napíšu kousek, chodím a přemýšlím. Jednou jsem tak chodě psal – Mirek mi dal přízvisko Choďapsal – a najednou Mirek shora přiběhl a řekl: „Teď jak si psal, pak jsi chodil a pak jsi napsal jen tři litery a zase jsi chodil, že ty tři litery byly slovo ale?“ Ano, bylo to slovo ale. Mirek usoudil, že po větě, jež skončila, mohlo po mé důkladné úvaze, než jsem začal novou, být jen slovo ale. Takový měl smysl pro styl.
Existují lidové rady, jak se dožít vysokého věku, například: Kdo sedmdesát roků jí kyselé zelí, dožije se sedmdesáti let. U Mirka dá se to obměnit. Kdo píše do devadesáti a má ženšen, dožije se sta let.
***
Měl jsem možnost poznat jeho „životosprávu“: byla to hlavně správa zahrady. A ve všem ostatním – skromnost a vkus.
Pondělí Neff
Úterý Vaculík
Středa Baldýnský
Čtvrtek Rejžek
Pátek Šustrová
Sobota Klíma
