v Československu přesto zuřil. PRAHA Mnichovskou dohodu podepsali představitelé evropských mocností nad ránem 30. září 1938. Události v Československu pak nabraly překotný spád. Ze Sudet vyhnali němečtí ordneři desetitisíce Čechů, prezident Beneš rezignoval a 22. října odletěl ze země. Velmi brzy také na povrch vypluly latentní protižidovské postoje některých Čechů, Moravanů či Slováků.
Vzedmutá vlna českého druhorepublikového antisemitismu měla podle historika a politologa Jana Rataje dva hlavní kořeny. „Byl tu pochopitelně motiv konkurenčněprofesní. Po Mnichovu se trh práce výrazně zúžil a šlo prostě o to zbavit se konkurence. Ožil ale také ten starosvětský národní antisemitismus z doby před vznikem republiky a Masarykem. Ten operoval tvrzením, že Židé jsou strůjci útlaku Čechů, opovrhují Čechy, jejich jazykem a preferují Němce,“ vysvětluje historik.
Pouhých čtrnáct dní po Mnichovu začali se svými židovskými kolegy účtovat profesní komory advokátů, lékařů, notářů a inženýrů, které navrhovaly, aby odborníci židovského původu z těchto profesí v budoucnu definitivně zmizeli.
Stranou nezůstali ani sokoli. Už 23. října navrhlo vedení Československé obce sokolské, aby všem Židům, kteří se na území republiky přistěhovali po roce 1914 nebo se nepřihlásili k československé národnosti, bylo odebráno občanství.
Noviny pořádaly divoké antisemitské kampaně a Židy ze svých řad vyháněl kdekdo – třeba studentské spolky. Dobrozdání Lékařské fakulty Univerzity Karlovy sepsané pod vedením kardiologa Stanislava Mentla tvrdilo, že Židé se liší od Evropanů fyziognomií, typem chorob a charakterem: „Proto Žid zůstává Židem, ať se hlásí k té či oné národnosti. Židé dovedou svou národnost nabývat podle konjunktury... Míšení Židů s příslušníky našeho národa považujeme za nežádoucí!“ 27. ledna 1939 se vláda rozhodla omezit vliv Židů ve státní správě. Starší ročníky se měly odebrat do penze, mladší odejít na méně exponovanou práci. K profesní šikaně docházelo i v nejrůznějších kulturních a vědeckých institucích.
Pozor, židovská křivonoska!
Omezení se pochopitelně týkala i politiky. Tu si mezitím monopolizovaly dvě jediné povolené – Strana národní jednoty a Národní strana práce. „Osoby národnosti židovské se do strany nepřijímají a nemohou být jejími členy,“ stálo ve stanovách prvé z nich.
„Oficiální státní politika byla v zajetí konceptu českého árijství. Beranova vláda vytvořila dvě komise pro řešení židovské otázky, jejíž koncepce před 15. březnem směřovala k ideálu vystěhování Židů, ovšem bez jejich majetku,“ dodává Rataj. Tady podle něj plány poněkud skřípaly. Židy totiž nebylo pochopitelně kam vystěhovat.
K šikaně se přidali i někteří Češi. Docházelo k bojkotům židovských obchodů či ordinací, časté bylo vylepování nálepek s texty typu „Pozor, Žid!“ či „Židovská křivonoska!”. Objevily se dokonce pokusy o útoky vůči synagogám v Praze, Plzni či Hradci Králové.
Část českých protižidovských opatření se v praxi projevila již před německou okupací, část až po ní. Hitler ovšem za podlidi považoval i Slovany a o osudu protektorátních Židů tak rozhodovali především okupanti. „Němci koncept českého árijství neuznali. Německé zákony byly nadřazeny našim, a po okupaci proto začaly normálně platit Norimberské zákony.“
