Vroce 1984 mi bylo osmnáct let. Orwellovu knihu jsem dostal k narozeninám, byla to na samizdatové poměry luxusní edice, s názvem a jménem autora vyraženými do desek zlatým písmem. Viděl jsem v tom tehdy hned dvojí symboliku. Nejenom v té shodě letopočtů na přebalu a v aktuálním kalendáři, ale také v tom, že zrovna tuhle knihu dostávám v den osmnáctých narozenin, kdy procházím tou úřední iniciací, stávám se v očích státu dospělým, zasloužím si proto konfrontaci s plnou pravdou, nekorigovanou ohledy na to, že by dětská mysl některé její části nemusela unést.
Začal jsem ji číst někdy o víkendovém odpoledni, byl jsem doma úplně sám. Podobně jako hrdina té knihy Winston Smith, když v úkrytu nad starožitnickým krámem otevřel zakázaný spis odpadlíka Goldsteina. A podobně jako on jsem při četbě cítil, že text pojmenovává věci mě známé, činí tak jen s přesností, jíž jsem nebyl schopen. Z Winstona Smithe se skoro hned stal „můj soudruh Winston Smith“, jak svou známou předmluvu k Orwellově próze pojmenoval Milan Šimečka. Počítám, že taková zkušenost byla mezi čtenáři 1984 rozšířená. Ve světě, jehož zvuky ke mně přes okno doléhaly, jsem nacházel zárodek strašlivého místa, o němž psal Orwell. Té všeovládající a všeprostupující mašinerie, poháněné strachem, nedůvěrou, úředně vyžadovaným a kontrolovaným fanatismem. Mašinerie, jež vraždí, ale to jí nestačí, není spokojena, dokud k ní oběti nepocítí nepředstíraný vděk. Má pod kontrolou úplně všechno, řídí i revoltu proti sobě samé, lapá tak ojedinělé nešťastníky, jako byl Winston Smith, nechá je prožít extázi z poznání pravdy, nadechnout se ke svobodě, aby je pak zlomila, udělala z nich senilnějící trosky, mučením je přiměla k lásce, předvedla je ostatním a pak zabila.
Jistěže Československo roku 1984 se Oceánii z Orwellovy fikce zdaleka nerovnalo. Tehdejší totalitní moc byla ochablá a zdegenerovaná, o rok později se s Gorbačovovým nástupem začala nezadržitelně drolit. Nedospělé mysli, která nezažila jiný režim než právě tento, ale mohla připadat stejně neotřesitelná jako systém Velkého bratra: pro Winstona Smithe i pro mě tady byl ten režim na věky. Navíc oba ty světy podobně páchly, sdílely všelijaké rekvizity, obývaly je podobné typy, v hlavách mocných i bezmocných probíhaly podobné myšlenkové pochody. To vše popsáno jazykem pronikavým a lapidárním, pod jehož stručností a jistou zdrženlivostí je znát naléhavost mysli v horečce. Zoufalství proroka, jehož nikdo neposlouchá: Jde nám o život, a vám to je jedno.
Totalita za dveřmi Během pětadvaceti let od roku 1984 se změnila spousta věcí. Orwellova kniha ale z veřejného života nezmizela. Termíny z 1984 (Velký bratr, myšlenkový zločin nebo myšlenková policie, newspeak) často zaznívají v politických sporech. Především je ale rozšířená představa, že svět, nebo alespoň Západ znovu k nějaké orwellovské totalitě směřuje, že její nástup je za dveřmi, nebo že dokonce už vešla, jenom to málokdo stačil zaregistrovat. Na budoucího Velkého bratra existuje spousta kandidátů, číhají vlastně všude - v závislosti na politické orientaci varujícího to může být Brusel, Washington, Moskva, kanceláře vedení nadnárodních korporací, štáby ekologických aktivistů... Přicházející totalita je identifikována v myšlení a skutcích rasistů i multikulturalistů, věřících všech vyznání i bojovných ateistů, menšin i většiny, pravých i levých. Román 1984 jsem proto po pětadvaceti letech otevíral s otázkou, jestli z něj zase ucítím nějaké povědomé pachy, opět v něm najdu rysy momentálního uspořádání světa kolem, jenom dohnané do děsivé, zároveň však naprosto logické krajnosti.
V opětovné konfrontaci s Orwellovou prózou ale tahle otázka jako by pozbyla na významu. Jistě: když Orwell líčí svět, kde není možné utéct před řvoucí televizí, která režimu slouží jako nástroj propagandy i dohledu, napadne čtenáře ledacos. Winston Smith zoufale bojoval o těch pár chvilek, kdy mohl být neviděný (i ty se z větší části ukázaly jako iluze, léčka). Jak strašně moc s tím kontrastuje úporná a dětinská potřeba být neustále viděn, která současný život tak ovlivňuje a jež soukromí ohrožuje víc než všechny bezpečnostní kamery v ulicích. Stejně tak když člověk čte o dvouminutovkách nenávisti, je těžké si nevzpomenout na zuřivé výlevy, jimiž se častují lidé na webu. Není na tom důležité jen to, že jednotlivec se v danou chvíli stává terčem zuřivého veřejného tupení. Nebezpečné také je, že nezúčastněný čtenář si na základě takových setkání s nebrzděnou sprostotou může - třeba neuvědoměle - vytvářet obraz o lidech kolem. Vidět v těch výlevech nahromaděné frustrace a nepřátelství jakousi autentickou a necenzurovanou verzi bližních. Proč by měl takovým lidem věřit? Jak by mohl v takové společnosti nebýt sám? Bez obecné nedůvěry a pocitu osamocení přitom režimy velkých i menších bratrů nemohou existovat. Jako kdyby se tady spontánně a zezdola pro nějakého příštího Velkého bratra připravovala půda, aby se nám, chudák, nepředřel, až přijde.
Je velmi „nednešní“, s jakou samozřejmostí a vášní Orwell píše o pravdě. „Je třeba chránit samozřejmost, pošetilost, pravdu. Pravda je pravda, z toho je třeba vycházet,“ píše si jeho hrdina do deníku. „Svoboda znamená svobodu říci, že dvě a dvě jsou čtyři. Je-li toto zaručeno, vše ostatní následuje.“ Od svobody napsat, že dvě a dvě jsou čtyři, je neoddělitelná svoboda napsat, že to je pět či devatenáct nebo že dvě a dvě prostě není možné sečíst. Musí to ale znamenat opuštění představy pravdy - ne jako shora vynucované doktríny, ale jako ideálu, k němuž by se člověk s jistou pokorou měl snažit alespoň přiblížit, třeba při vědomí jeho nedosažitelnosti? Je příznačné, jak moc se jazyk George Orwella v jeho románech i publicistice liší od řeči, jíž se často vede současný společenský diskurz. Nejde jenom o klišé a trapné eufemismy, jejichž byl zuřivým nepřítelem (a měl je prokouknuté do morku kostí). Exoticky může působit jeho jednoduchost, přesnost a přístupnost. Je to skutečně jazyk hledače pravdy, svým způsobem velmi transparentní řeč člověka, který se jistě může mýlit, nehodlá ale nic zastírat. Pravda a láska George Orwell byl protikladem lidí, jimž se říká krasoduchové. Román 1984 ale stojí na dvou pojmech, jimiž se v dnešním Česku pohrdlivě vyjadřuje esence „krasodušství“ - pravdě a lásce. Winston Smith v Orwellově příběhu poznává obojí. A zabije ho to. Uvědomí si pravdu o režimu, v němž žije, zformuluje ji pro sebe, postaví se proti Velkému bratrovi. Opozice, k níž se přidá, tajemné Bratrstvo, je ale jenom policejní past na nešťastníky jeho typu. Jeho vzpoura nevede k ničemu, skončí jako alkoholem nasáklá troska, která se nad sklenkou Victory ginu klepe láskou k Velkému bratrovi. Zničí ho systém, založený na tom, že pravdu určuje strana každý den znovu, pokaždé jinak a vždycky vlastně stejně, že pravda může a musí být cokoliv. Winstonův mučitel a předtím svůdce O’Brien oběť přivede k tomu, že dvě a dvě může být právě tolik, kolik on chce. A důvod? „Moc není prostředek, moc je cíl. Diktatura se netvoří proto, aby se zachránila revoluce, ale dělají se revoluce, aby se mohla nastolit diktatura. Smyslem perzekuce není nic jiného než perzekuce. Mučí se proto, aby se mučilo, a účelem moci je zase moc sama.“ Pravda Winstona neosvobodí, nebo alespoň ne v tom smyslu, jaký se tomu slovu obvykle přikládá. Jeho příběh není tradiční vyprávění o člověku, který ve smrti pro pravdu našel vítězství, Winston nejdřív pravdu ztratil, umřel až pak.
Láska k Julii, kterou Winston prožívá, je režimem nakonec také jako by znicotněna, nepřežije. Oba vědí, že zemřou, že se svým citem odsoudili k smrti, ještě před ní je ale systém přivede k tomu, aby tu lásku popřeli, vytrhli ji ze sebe. V cele 101 Ministerstva lásky tváří v tvář svému nejhlubinnějšímu strachu Winston žadoní, aby jeho mučitelé trýznili milovanou bytost místo něj. Tím končí jeho zápas o to, aby si udržel ždibec důstojnosti - prohrál všechno.
1984 je chmurná vize budoucnosti, literární analýza totalitních režimů, je to ale také love story - román o lásce v beznadějné situaci. V tomhle se trochu podobá Cestě Cormaca McCarthyho. Zprostředkovává nejenom Orwellovy názory na mechanismus fungování totalitní moci a jejího vzniku, obsáhlé popisy její ideologie a vyjadřování nakonec mohou ustoupit. Klade ale také úplně jednoduchou otázku - má smysl usilovat o lásku, držet se jí ve chvíli, kdy je vlastně neuskutečnitelná? Otec z McCarthyho románu svého syna dovede k jakémusi náznaku naděje, byť přitom sám zemře. Smysl jeho lásky je tím potvrzen. Pro Winstona a Julii autor takovou katarzi připravenou neměl. Ještě jednou se potkají, oba si uvědomují, že se navzájem zradili a že z nich režim dostal veškerý cit. „Nerozhodně ji kousek doprovodil, bez jediného slova. Ani se ho nesnažila setřást, šla však tak rychle, aby zůstal o krok zpět. Chtěl ji doprovodit až k metru, ale pak to courání v chladném a ostrém větru už nemohl vydržet. Zastavila ho touha ani ne tak nechat Julii běžet po svých, jako spíš vrátit se ihned do kavárny Pod kaštanem.“ Něco se stane Neúprosnou beznaděj Orwellova textu jsem vnímal o dost silněji v roce 2009 než před pětadvaceti lety, kdy ji zmírňovala radost ze setkání s tak přesným pojmenováním toho, co člověk do té doby nebyl schopen pořádně formulovat. Možná je to tím, že člověk je ve středním věku sentimentálnější než v osmnácti, ale nějak se mi nechtělo přijmout, že by pravda a láska mohly nejenom úplně prohrát, ale ztratit přitom sebe sama, zmizet bez následku a beze stopy. Lovil jsem z Orwellova textu náznaky, že to tak vlastně úplně nebylo. Proč by se vlastně člověk měl na příběh Winstona a Julie dívat prizmatem jeho konce? Zradili se navzájem, jeden druhého ztratili, vevnitř vyhořeli. Znamená to, že chvíle, které spolu prožili před zatčením, tím přestaly existovat, ztratily váhu?
Ta láska nepřinesla nějaké důsledky, neměla pokračování, chvíli ale existovala. Není vítězství už jenom v tom? Měli se rádi. Dvě a dvě jsou čtyři. Nebo se počítá jen a pouze to, co člověk nestihne popřít a zradit? Co potom zbude? Lovil jsem z Orwellovy knihy náznaky, že za realitou systému je ještě sféra, kam on nemůže, o níž neví. „Potkáme se na místě, kde nebude tma,“ slyší Winston ve snu. Hrdinovy vzpomínky na matku, klid a okouzlení, které mu přinášejí staré věci, nezničitelná síla, kterou cítí z tlusté paní, která na dvoře věší prádlo a zpívá si přitom strojem napsanou písničku. Moc toho není. Trik je v tom, že toho moc ani být nemusí. Během jednoho z posledních výslechů Winston na O’Brienův velmi logický a neúprosný výklad o nesmrtelnosti strany odpoví: „Nevím... Nechci. Nějak ztroskotáte. Něco vás přemůže...“ Nezní to moc vyargumentovaně. Svým způsobem to ale stačí. Něco se stane. Vždycky to tak je, v dobrém i ve zlém.
***
Neúprosnou beznaděj Orwellova textu jsem vnímal o dost silněji v roce 2009 než před pětadvaceti lety, kdy ji zmírňovala radost ze setkání s tak přesným pojmenováním toho, co člověk do té doby nebyl schopen pořádně formulovat
Autor chmurné vize
George Orwell (1903-1950) Britský novinář, spisovatel a esejista, vlastním jménem Eric Blair. Ač celý život patřil k levici, byl kritikem stalinismu. 1984 je jeho poslední dílo, publikováno bylo půl roku před autorovou smrtí.
O autorovi| Ondřej Štindl redaktor LN
