PEKING - Klid a ospalá odpolední atmosféra panovala včera na místě, které čínská vláda vyčlenila v Pekingu pro nespokojence s režimem. Jen tři stanice metrem od centrálního náměstí Tchienanmen se mezi hotely rozkládá park Ritan. Jeden ze tří pekingských parků, kde komunističtí vládcové povolili během olympijských her demonstrace. „Ale zatím je tady klid. Nic se tu neděje,“ vysvětluje ochotně perfektní angličtinou dobrovolnice u vchodu do parku, kde stejně jako v ulicích hlídkují vojáci a policisté. „A ani není nic hlášené, což je potřeba,“ vysvětluje s milým úsměvem. Navrch přidává brožurku o historii místa, které za císařských dob sloužilo jako obětiště bohu slunce.
Možná by mluvila jinak, kdyby vedle ní nepostával jeden z vojáků. „A vy jste novinář? Odkud jste?“ ptá se ještě zvědavě a rychlou čínštinou referuje oficírovi.
Největší shromáždění v parku, který z jednoho rohu hyzdí zaplivaná restaurace jménem Moskva, obstarávají lidé, kteří cvičí na posilovacích strojích u horolezecké stěny. Opodál hraje postarší manželský pár badminton a pod stromy rozjímají dva staří Číňané nad partií šachu. Odpolední pohoda, ani všudypřítomný smog tu není tak vidět a hlavně cítit.
Ve stínu je příjemně. Pohodlně se tu rozvalují i další vojáci, když však spatří olympijskou akreditaci, okamžitě vyskakují na nohy a „narušitele“ bedlivě pozorují.
„Odkud jste?“ tahá mě za ruku mladý Číňan s křivými zuby. Českou republiku nezná, trochu mu svitne v očích při zmínce o Německu, ale je potřeba mu pomyslnou mapu malovat na chodník mezi ostrůvky květin a trávy. K identifikaci ale nakonec nepomůže ani seznam světových médií, jenž z nenadání vytahuje z kapsy.
O demonstracích proti režimu se ale bavit nechce, očividně ho pálí něco zcela jiného.
„Co si myslíte o tom, že smíme mít jen jedno dítě?“ vyzvídá.
„Nevím. Vám to vadí?“ ptám se. „No. Možná.“ Roztaje teprve ve chvíli, kdy se dozví, že mám už dvě děti. „Já mám tři. Tedy třetí je na cestě,“ říká. Ale další konverzaci naruší další příchozí, od pohledu mladý „svazák“. S milým úsměvem vyzvídá, odkud jsem a co potřebuji a nebohý otec raději mizí.
Je otázka, zda vůbec v Pekingu dnešních dnů je nějaký člověk, který by chtěl otevřeně vystupovat proti režimu, i kdyby shromáždění v ritanském parku nebylo svázáno byrokratickými nesmysly a disidenti neseděli kdesi pod zámkem.
Číňané totiž nyní drží spolu. „Jsme nadšení z olympiády,“ povídá muž v metru cestou na náměstí Tchienanmen. Tam si tisíce lidí fotí obří podobiznu usmívajícího se Mao Ce-tunga. Mají čínské vlajky nebo alespoň na oblečení či na kůži nálepku ve tvaru srdce a v barvách čínské vlajky. Smějí se a těší se, že večer alespoň zahlédnou před stadionem olympijskou pochodeň.
Nerozhodí je ani rozpustilí američtí turisté, kteří před Maem pózují s velkou americkou vlajkou. V den slavnostního zahájení 29. her není v myslích obyčejných Číňanů na protesty evidentně ta „správná chvíle“.
O autorovi| MARTIN PRACHAŘ (od zpravodaje LN v Číně)
