Donald Tusk, vítěz polských voleb, váhá mezi lákáním levice a bratrů Kaczynských
Ať už mu říkáme „střet lidu a elit“ či jinak, takový je volební trend v liberálních demokraciích. Projevil se už při zvolení George Bushe, ve Francii pak hned dvakrát - předloni při referendu o euroústavě a letos při prezidentském vítězství Sarkozyho. Dalo by se tu říci, že vliv mediálních, kulturních a politických elit přes vehementní kampaň naráží na silné zástupce hlasu lidu. Jakoby obráceně to ale funguje v Polsku. Po předloňské „protielitní“ volbě bratrů Kaczynských teď přišlo vítězství liberálů, jež s neskrývanou úlevou vítá Brusel či Berlín. Je to však tak jednoznačné? Bude Polsko Občanské platformy protikladem k Polsku Kaczynských?
Polsko bylo po roce 1989 zemí paradoxů: konzervativní společnost ovládaly levicově liberální i postkomunistické elity a trh s nebývalým sklonem k drobnému podnikání kontrolovala etatistická byrokracie s „politickými kapitalisty“, tedy lidmi, kteří svůj podnikatelský úspěch odvozovali pouze od dobrých vztahů se státním aparátem. Volby v posledních dvou letech ovšem přinesly změnu: Poláci nejprve zvolili stranu hodnotově bližší lidu (PiS, Právo a spravedlnost bratrů Kaczynských) a poté elitnější partu hlásající modernizaci a uvolnění hospodářství - Občanskou platformu (PO).
Jinak než PiS? Lépe než PiS!
Cesty trojice politiků, kteří Občanskou platformu před šesti lety zakládali, se rozešly. První z nich, bývalý ministr zahraničí Andrzej Olechowski, letos nepřímo podpořil levici.
Druhý, Maciej Plazynski, kandidoval za PiS.
V čele liberálů zůstal osamocený Donald Tusk. Toto dělení poukazuje i na hlavní problémy identity volebního vítěze.
Platforma vyrostla z podobných kořenů jako parta Kaczynských: její program se zrodil z odporu k postkomunismu a k nefunkčnímu oligarchistickému státu.
Nenabízela tedy rozdílnou diagnózu, ale spíše terapii - více liberalismu, nikoli státních zásahů.
Zní to možná překvapivě, ale dvě hesla, jež se automaticky spojují s Kaczynskými, budování „čtvrté republiky“ a slogan odpůrců euroústavy „Nice, nebo smrt“, vymysleli politici PO.
Tuskovci chtějí být úspěšnější v uzdravování země, aniž by zpochybnili boj proti korupci, asertivní zahraniční politiku, či dokonce nutnost lustrací. Není to také typická strana levicově liberální: je příznačné, že zatímco Kaczynski v závěru kampaně hledal podporu v katolickém Radiu Maryja, Tusk putoval na návštěvu ke krakovskému arcibiskupovi... I proto je Platforma otevřená přeběhlíkům z PiS. Patří k nim kandidát na ministra zahraničí Sikorski, jenž je autorem přirovnání rusko-německého baltského ropovodu k paktu Ribbentrop-Molotov, nebo expremiér Marcinkiewicz.
Jenže tahle rovnice má i svou druhou stranu. Tu tvoří identita, kterou si Platforma vybudovala jako hlas fronty „všichni proti Kaczynským“. Spojujícím článkem pro tak různé osobnosti, jako jsou postkomunista Kwasniewski či Adam Michnik, byla obhajoba dědictví Polska po roce 1989 před „buřiči“ z Práva a spravedlnosti. Favoritem tohoto proudu ovšem zůstávalo spojenectví Levice a demokraté, zatímco Platforma byla kritizována jako „měkká“ varianta PiS. Teprve když se ukázalo, že Kwasniewského levice nebude pro Kaczynské silným soupeřem, podpora levicově liberálních médií, zosobněných listem Gazeta Wyborcza, se přesunula k Občanské platformě. Společně s podporou přišel ale i tlak na ostřejší vymezení strany proti konzervativcům a na obhajobu „třetí republiky“. Projevem tohoto tlaku může být postupné vytěsnění a odchod Jana Rokity, lídra pravého křídla Platformy, ze strany. Donald Tusk a jeho „dvůr“ totiž na volání levicových elit slyší mnohem lépe.
Konzervativně k modernitě
„Čtvrtá republika zemřela,“ prohlásil po volbách Kwasniewski, čímž pohřbíval celý konzervativní projekt bratrů Kaczynských a „hlasu lidu“. Ve skutečnosti Poláci už podruhé za sebou odmítli koalici postkomunistické a postsolidaritní levice, stranu elit třetí republiky. Polsko se tak vyvíjí směrem, který Evropa dlouhodobě zná snad jen z Irska - k převaze konzervativně-lidové a liberální pravice. List Dziennik k tomu říká, že Poláci volí „konzervativní modernitu“. Sociologické průzkumy ukazují, že mládež se spíše než evropským sousedům podobá mladým Američanům - zapojuje se do moderní společnosti, ale zároveň tradicionalisticky posuzuje otázky typu rodiny.
Polští liberálové teď stojí před dilematem. Na jedné straně je vábí zkompromitované levicové elity, na druhé straně šance, kterou nedokázali využít Kaczynští - stavět široký středopravý blok pro zemi, v níž se touha po modernizaci spojuje s přilnutím k tradici.
***
Poláci už podruhé za sebou odmítli koalici postkomunistické a postsolidaritní levice. Polsko se tak vyvíjí směrem k převaze konzervativně-lidové a liberální pravice.
O autorovi| Stanislaw Samborski, polský publicista e-mail: daedalus@volny.cz
