Únor 1948? Konec druhé světové války. Srpen 1968? Revoluce, konec komunismu! Toto jsou nikoli ojedinělé odpovědi žáků devátých tříd základní školy v televizní anketě. Znalosti školáků a studentů středních škol z oblasti dějin dvacátého století jsou prostě žalostné. Tento fakt potvrzují jak učitelé, tak rodiče.
Počítají s ním zjevně i autoři testů z historie a všeobecného rozhledu, které mají sloužit k přípravě na přijímačky na vysoké školy. V nich je totiž otázkám na základní data ze soudobých dějin přisuzována stejná váha jako otázkám na zánik byzantské říše či data středověkých bitev.
Neúměrně dlouhý pravěk Kámen úrazu spočívá už v samotných osnovách dějepisu. Období druhé poloviny minulého století je vyhrazena část učiva v deváté třídě a potom v posledním ročníku gymnázií. Tedy až na samém konci studia na příslušné škole. V případě gymnázií je často mnohdy dějepis povinný jen pro první tři ročníky a ve čtvrtém je již jen nepovinný dějepisný seminář. Výsledkem je, že probrat například období po druhé světové válce se prostě nestihne.
Podle Františka Parkana z katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy je však chyba svádět tento problém na osnovy.
„Například na gymnáziu se většinou učitelé věnují v prvním ročníku neúměrně dlouho pravěku, kdy vývoj člověka rozebírají vedle dějepisné faktografie i z pohledu biologie či antropologie a zacházejí do přílišných podrobností. Stejně tak potom v antice. Ve čtvrtém ročníku potom najednou zjistí, že už nezbývá čas, a jsou rádi, když se dokodrcají alespoň ke konci 2. světové války,“ tvrdí Parkan.
To ostatně potvrzují i zprávy školních inspektorů z jednotlivých základních a středních škol. Zápisy z inspekce typu „Učební osnovy jsou respektovány s výjimkou předmětu dějepis v 9. ročníku, kdy nebyly vyučovány osnovami předepsané tematické celky (Svět a Evropa ve druhé polovině století a Společnost, kultura a civilizační problémy XX. století)“ jsou bohužel pro inspektory již poměrně rutinní.
Kdo za to může S názorem, že vina není ani tak na straně osnov, ale mnohem spíše na straně pedagogů, souhlasí i učitel dějepisu a současně ředitel Gymnázia Dr. Václava Šmejkala v Ústí nad Labem Michal Šidák.
„Učitel, který svádí to, že žáky něčemu nenaučil, na osnovy či učebnice, je s prominutím blbec. A je jedno, jestli jde o dějepis či matematiku nebo český jazyk,“ říká na adresu některých kolegů Šidák. Podle něj si učitel, pokud chce, čas najde a nic mu nebrání učit moderní dějiny průběžně, třeba již od prvního ročníku.
Šidák je proto přesvědčen, že velkou roli hraje nechuť mnohých učitelů učit soudobé dějiny, protože se „nebezpečně“ dotýkají naší současnosti. „Souvisí to s duchem společnosti. Podívejte se třeba na případ paní Polednové (bývalá komunistická prokurátorka z případu justiční vraždy Milady Horákové, nedávno byla zproštěna obvinění, pozn. red.). Pokud právníci vysílají takové signály, nemůžeme se divit,“ rozhořčuje se ředitel Šidák.
Kde začínají dějiny Podobně hovoří také František Parkan z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. „Mezi některými učiteli panuje zjevná neochota jít do současných dějin. Protože skoro každý problém, který v současnosti česká společnost řeší, má základ už v 19. a 20. století,“ je přesvědčen Parkan. „Někteří se také drží poučky, že dějiny začínají tam, kde končí paměť žijící generace, ale to je samozřejmě nesmysl. Soudobé dějiny jsou nosné,“ dodává spoluautor některých učebnic dějepisu.
Určitou a možná i hlavní nadějí na zlepšení současného stavu je přirozená generační výměna učitelů dějepisu. „Víme o celé řadě mladších učitelů, kteří se moderním dějinám, zejména 2. světové válce, s velkým zájmem věnují. U těch starších bohužel často funguje určitá setrvačnost,“ vysvětluje Parkan.
Bylo by ovšem chybou vidět nedostatečné znalosti českých žáků a studentů z nejnovějších dějin jako nějaké smutné národní specifikum. Podobně jsou na tom i v dalších postkomunistických státech. Například nedávno zveřejněný výzkum berlínské Svobodné univerzity (Freie Universität Berlin), kterého se zúčastnilo pět tisíc středoškoláků ze čtyř spolkových zemí, ukázal, že znalosti německých studentů o bývalém komunistickém režimu v NDR jsou rovněž žalostné.
V důsledku toho třeba celé dvě třetiny dotázaných studentů uvedly, že v NDR nebyla diktatura, mladí respondenti běžně uváděli, že ve východním Německu existovaly svobodné volby a jedním z představitelů země byl Helmut Kohl.
Podle autorů výzkumu jsou i v tomto případě na vině především učitelé dějepisu. „Studenti si naříkají, že téma je v hodinách ignorováno nebo přehlíženo,“ uvedla pro Deutsche Welle jedna z autorek Monika Deutz-Schröderová.
Co (ne)vědí školáci u nás i ve světě
Čeští středoškoláci: * Únor 1948 - konec 2. světové války * Srpen 1968 - konec komunismu * Slovenský prezident je Miloševič * Česko a Slovensko se rozdělily brzy po 2. světové válce Němečtí středoškoláci: * V NDR nebyla diktatura * V NDR se konaly svobodné volby * jedním z představitelů NDR byl Helmut Kohl Odpovědi pocházejí z televizní ankety, z výzkumu na Gymnáziu Pardubice a ze studie Freie Universität Berlin
