Milan Kundera má na své straně většinu českých elit, ale proti sobě fakta i selský rozum. Policejní evidenci z března 1950 přece nejde jen tak odmávnout slovem „nevěřím“. To není totéž, jako kdyby si někdo po šedesáti letech vzpomněl: „Jo, tehdy Kundera něco řekl či udělal.“
Pokud skutečně někdo věří, že policejní udání s Kunderovým jménem bylo zmanipulované, možná i dodatečně za normalizace, jak se o něj mohl opírat vnitrácký dokument z roku 1952?
Ale víra hory přenáší.
Co může Kundera dělat? Už to bylo řečeno xkrát, ale řekněme to znovu: Promluvit. Kundera v roce 1950 nebyl Jaromírem Nohavicou z 80. let, jenž udával z pilnosti jako konfident StB.
Kundera byl drcen strachem, jaký si možná Nohavica ani nedokázal představit. Potřeboval alibi v situaci, kdy samo neoznámení mohlo vést do kriminálu.
Až Kundera o tom strachu promluví, nebudeme se muset handrkovat o „důkazní“ detaily a budeme mít jasněji. Jak v jeho případu, tak v té zásadní, znovu a znovu nastolované otázce: jak se mohlo tolik mladých intelektuálů zaplést s komunistickým režimem.
