Sedmdesáté výročí mnichovské dohody vyvolalo stereotypní otázky: Měli jsme se bránit? Jak dlouho bychom vydrželi proti přesile? Měla by opevnění smysl? Už historik Jan Tesař před lety napsal, že jde o pseudoproblémy. Mnichov by nás měl vybízet k úplně jiným otázkám, z nichž nejdůležitější je tato: Jak je možné, že během několika týdnů vzorný demokratický národ zahájil budování totalitního systému?
Pohled na dění v českých zemích mezi říjnem 1938 a březnem 1939 je vskutku skličující. Jako by pod tíhou mnichovského debaklu bylo potřeba poplivat a zničit vše, co se před Mnichovem tak velkohubě oslavovalo. Masaryk, Beneš, legionáři, husité, demokracie, liberalismus, Západ, humanita, kosmopolitismus, pryč s tím haraburdím. Místo toho je třeba stavět na svatém Václavu, který se s Němci domluvil, barokní zbožnosti, budovat „malý, ale náš“ stát bez Židů, cizinců, levičáků. Demokracie selhala, je ji tedy třeba „zjednodušit“, což je eufemismus pro administrativní sloučení stran do jedné vládní a jedné státotvorně opoziční. Diskuse se nepřipouští a jiné než ty správné názory nemohou být šířeny: přestává vycházet téměř dva tisíce periodik.
Významné osobnosti z kulturní elity jdou v čele tohoto proudu: Jaroslav Durych navrhuje, aby byla zakázána Masarykova filozofie. Jakub Deml publikuje své protižidovské tirády. Bedřich Fučík kádruje spisovatele, kteří odpovídají programu Národní kulturní rady. Toto vlivné sdružení konzervativních a katolických umělců a spisovatelů požaduje, aby do kulturní oblasti široce vstoupil stát: měl převzít divadla a knižní trh (z něj měly být vyloučeny překlady).
Kultura měla nadále plnit jen výchovnou a ideologickou funkci v duchu „ryzího češství“. Očista se nevyhnula ani jazyku, hned v říjnu byla spuštěna kampaň proti používání slov přejatých z angličtiny a francouzštiny. Jeden senátor dokonce vážně navrhoval, aby se zákonem počeštila všechna příjmení.
Většinu glajchšaltujících opatření činili Češi ne pod tlakem Německa, ale zcela dobrovolně. Lze to vysvětlit jen šokem z porážky a „zrady západních mocností“? Procitnutím ze snu o geniálním Prezidentu Pokračovateli, který má na každý problém nějaký plán? Kocovinou ze zmenšení státního území? Tyto faktory určitě nelze přehlížet, ale celou pravdu nevystihují.
Dění za druhé republiky zpětně osvětluje republiku první. Ta zřejmě nebyla tak demokratická, jak bychom si přáli. Pod slupkou demokratické ideologie a za fasádou demokratických institucí fungoval skrytý autoritativní kartel reprezentující zájmy mocných politických a hospodářských lobby. Politické strany pevně spjaté s hospodářskými subjekty ovládalo několik mužů vesměs vyššího věku. O své neomylnosti a nenahraditelnosti přesvědčený prezident stál v čele mimoústavního mocenského centra Hradu. Ostatně celá „mnichovská krize“ byla řešena naprosto neústavně: každou změnu hranice měl posvětit parlament, což se nestalo.
Září 1938 spojuje pevná niť s únorem 1948. Většina totalitních opatření, která se zavedla za druhé republiky, pokračovala protektorátem, třetí republikou a pak je převzali komunisté. Měnily se pouze hodnoty, v jejichž jménu se to vše dělalo.
Přivyknout tomu, že místo ryzího charakteru národa je nyní třeba bojovat za třídní spravedlnost, to již nečinilo Čechům příliš problém.
***
Většinu glajchšaltujících opatření nečinili Češi pod tlakem Německa, ale zcela dobrovolně
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
