Ať už odsuzujeme politiku ustupování velmocenskému zlu nebo zábor někdejšího českého pohraničí srovnáváme s ohnisky vojenských expanzí dneška, bývá v podobných debatách poněkud „přemnichováno“. Paralely s Gruzií či Osetijí však častokrát pokulhávají. Proč?
Historické odkazy dnes často nahrazují politickou analýzu a zvlášť velké oblibě se těší metafora „Mnichova“. Na politiku appeasementu vůči Hitlerovi je poukazováno při argumentaci pro preventivní vojenské zásahy, Saddám Husajn, Usáma bin Ládin a Vladimir Putin bývají srovnáváni s Hitlerem či Stalinem, situace v Kosovu, Osetiji nebo Abcházii se prý podobá někdejšímu českému pohraničí, a o Gruzii se dokonce mluví v paralele k Československu v létě 1938. Šlo ale tehdy skutečně o menšinový konflikt, který zneužil diktátor sousedního státu, jak běžné odkazy na „Mnichov“ naznačují?
Jak známo ze starých kronik, mezi českou většinou a německou menšinou docházelo v českých zemích ke konfliktům po celá staletí. V létě 1938 však nastala ojedinělá situace. Bez vměšování nacistického Německa do vnitropolitického života Československa by totiž k Mnichovu nedošlo. Ohniskem tehdejších událostí nebyl ale Hitler, nýbrž Sudetoněmecká strana. V textech o takzvané mnichovské zradě přesto nebývají dějiny této strany, pomineme-li zběžné zmínky, autonomním předmětem zájmu. A právě to způsobuje nejasnosti při dnešních odkazech na „Mnichov“.
Sudety – kolébka nacionalismu Jak rozumět tomu, že Sudetoněmecká strana (SdP), která byla založena roku 1933 tehdy neznámým učitelem tělocviku z Aše, získala ve svobodných volbách o dva roky později dvě třetiny a v komunálních volbách na jaře 1938 až na 90 procent hlasů německé menšiny? Obvyklé odkazy na „narůstání nacionalistických tendencí v německém prostředí“, které byly údajně „živeny sociálními problémy, ale v podstatě se v nich odrážel nástup nacismus k moci v sousedním Německu“, jak se čeští školáci učí, totiž tak neobvyklé výsledky svobodných voleb nevysvětlují. Ve výmarské republice potřebovala NSDAP dlouhá léta postupného růstu popularity a nikdy nezískala ani polovinu volebních hlasů. Na vysvětlení čeká také skutečnost, že se SdP hlásila do léta 1938 k demokratickým praktikám československého politického systému a po Mnichovu naráz splynula s NSDAP, aniž bychom nacházeli stopy jakéhokoli odporu mezi jejími přívrženci. Politici, jak známo, často mění své postoje, ale podobné příklady takto radikálního obratu celé politické strany z historie jsou ojedinělé.
Klíč k vysvětlení nabízí dodnes málo známá skutečnost, na kterou poukázal sudetoněmecký politik Rudolf Jung (1882–1945) v roce 1923: „Kolébka německého národně socialistického hnutí stála v Sudetských zemích bývalého Rakouska“.
Jung měl na mysli české země a nemýlil se. Přesto nebývá zatím jeho zjištění v souvislosti s mnichovskými událostmi náležitě zohledňováno.
Historie sudetoněmeckého hnutí za připojení česko-moravského pohraničí k Německu nezačíná ani rokem 1918, ani rokem 1933, ale nelze je odbýt ani odkazem na národnostní spory 19. století. Henleinova strana se totiž hlásila ke specifickým starším tradicím, jejichž ohniskem byla tzv. německá otázka, tj. proces hledání moderní německé národní identity a hranic německého státu.
Vztah strany k Československu nebyl reakcí na to či ono rozhodnutí českých politiků, nýbrž součástí specifického a dlouhodobého kulturně historického vývoje v německy mluvícím světě, jehož nositelé usilovali o teritoriální zvětšení Německé říše z roku 1871 ve prospěch tzv. všeněmeckých či velkoněmeckých cílů.
Požadavek rozšířit Německou říši o Rakousko a české pohraničí byl po první světové válce populární, a navíc jej v následujících dvaceti letech podporovala masivní propagandistická kampaň. Jejím centrem nebyla Praha, nýbrž Berlín a Vídeň. Šlo o popularizaci stejných myšlenek ve třech státech zároveň. Nesčetné kulturněpolitické organizace vydávaly po dvacet let v Německu, Rakousku a ČSR agitační brožury či vědecky upravené knihy a organizovaly pro politické, vědecké, osvětové a mládežnické pracovníky konference se společnou obsahovou náplní: Útoky proti výmarské, rakouské a československé republice se zdůvodňovaly velkoněmeckými cíli a výklady dějin, které zdánlivě dokazovaly jejich oprávněnost. K tomu se družila ostře protidemokratická a protizápadní agitace, která byla tehdy ještě živým dědictvím protispojenecké válečné propagandy z let 1914–1918. Protičeská agitace byla jedním z oblíbených témat tohoto prostředí, takže o utiskování německé menšiny v Československu byla řeč již dříve, než k podobnému útisku mohlo vůbec dojít.
Spojené nádoby Jak se tato přeshraniční spolupráce protidemokratických nacionalistů prakticky projevovala, si můžeme osvětlit na příkladu národně socialistického hnutí, jehož kolébkou skutečně byly české země, jak tvrdil Rudolf Jung. V nich totiž v roce 1904 vznikla první dlouhodobě „úspěšná“ německá pravicově extremistická strana, která holdovala velkoněmeckým ideálům, rasismu, antisemitismu a antislavismu; na celorakouském sjezdu v květnu 1918 ve Vídni si dala jméno Německá národně socialistická strana dělnická (DNSAP). A o rok později vyšla v Opavě z pera jejího tehdejšího náměstka předsedy Junga vůbec první kniha o nacismu jako světovém názoru. Počátkem 20. let se stala bestselerem mezi nacisty v Mnichově; tam vyšla v roce 1922 a znovu roku 1923. Na titulní stránce 3. vydání autor poukázal na to, že byl tehdy poslancem československého parlamentu, který nazval „pražská komora“, a věnoval publikaci „Adolfu Hitlerovi a jeho souputníkům“. Hitler ji až do vydání Mein Kampf (1925/26) považoval za základní teoretické dílo své ideologie.
Jung tehdy úřadoval nejen jako poslanec v Praze, ale vystupoval také jako uctívaný řečník na tribunách nacistického hnutí ve výmarské republice i Rakousku. Teprve po vydání Mein Kampf se Hitler ke svému mentorovi přestal hlásit, protože by to neprospělo jeho vůdcovským ambicím.
Sudetoněmečtí nacisté byli po první světové válce, když Hitlerova NSDAP teprve vznikala, již dávno úspěšně etablovanou politickou stranou se širokou a pevně zakotvenou organizační a nakladatelskou sítí. Národně socialistické hnutí mělo i po roce 1918 svou hlavní kancelář ve Vídni. Hranice mezi nově vzniklými státy jeho činnost nepřerušily, ale ztěžovaly. Proto podepsali jeho čelní představitelé z Rakouska, Německa a Československa roku 1920 v Salcburku dohodu, podle níž se rozdělili do jednotlivých složek a nadále spolupracovali v souladu s následujícím principem: „Strany jednotlivých států jsou v taktických otázkách od sebe plně nezávislé a budou si formulovat v jednotlivých státních územích vlastní programy podle vůdčích myšlenek všech nacionálních socialistů.“
Vduchu Salcburské dohody se sudetoněmečtí nacisté účastnili československého parlamentního života a tvrdili, že jsou demokraty, loajálními občany svého státu a požadují menšinová práva pro německy mluvící obyvatelstvo, které nazývali „Sudetoněmectvo“. Jejich volební výsledky byly zpočátku neslavné, ale na přelomu 20. a 30. let se jejich popularita paralelně s úspěchy NSDAP v Německu dramaticky zvýšila. Následky antidemokratické a velkoněmecké agitace se projevovaly ve všech třech sousedních státech podobně, jak konstatoval například známý sudetoněmecký politik Wenzel Jaksch: „Události v Německu, Rakousku a Československu v období 1931 až 1933 na sebe navzájem působily jako ve spojených nádobách.“
V době Hitlerova převzetí moci byla DNSAP v lednu 1933 nejsilnější německou politickou stranou v ČSR. Poté se sama rozpustila, protože o její činnosti jako páté kolony tehdy již nebylo pochyb a jednalo se o jejím zákazu. Její lídři se postarali o založení náhradní strany, do jejíhož čela vybrali spoluprací s DNSAP nezkompromitovaného Henleina. Ten tedy nevděčil za svou popularitu vlastním politickým úspěchům, hospodářské krizi či chybám československých politiků, jak se často dočteme i v odborné literatuře. Henleinův úspěch byl výdobytkem DNSAP, sám o tom ostatně zanechal četná svědectví. Když ho prý při zakládání Sudetoněmecké strany „vůdci DNSAP vyzvali, aby převzal vůdcovství Sudetoněmectva“, byl konfrontován s velkou otázkou: „Měla by být nacionálně socialistická strana nadále činná v ilegalitě, nebo by se mělo hnutí navenek maskovat a vést svůj boj za sebeprosazení a přípravu na návrat do Velkoněmecké říše legálními prostředky?“
Jak známo, rozhodnutí padlo ve prospěch té druhé alternativy a Henlein později plný hrdosti vzpomínal, jak se prý v průběhu několika málo let Sudetoněmectvu podařilo rozvrátit vnitřní stabilitu Československa tak hluboce, že stát dozrál k likvidaci ve smyslu vznikajícího nového pořádku na evropském kontinentě. Podařilo se to podle něj jen díky tomu, že se celé Sudetoněmectvo hlásilo k nacionálnímu socialismu. Podobně se vyjadřovali i Henleinovi spolupracovníci a příznivci, jako třeba později známý politik vyhnaneckých organizací v SRN Franz Höller (1909–1972): Kde prý byla řeč o národní jednotě, věděli posluchači, že byla míněna jednota v duchu národně socialistického světového názoru, a kde se mluvilo o vůdcovství, všichni měli na mysli Adolfa Hitlera a jeho hnutí. Duchem nacionálního socialismu byly prodchnuty veškeré akce Henleinova hnutí, jak prý věděli všichni jeho účastníci.
Stejný dojem měli i kritičtí pozorovatelé, a proto Sudetoněmecká strana narážela v ČSR na rezolutní odpor i mezi příslušníky německé menšiny. Právě ti tehdy varovali před tzv. Sudetoněmectvem a poukazovali na jeho spojitost s nacismem v Německu nejintenzivněji, jak ukazuje například pražský německý deník Sozialdemokrat. Výpovědi o roli nacismu v první republice byly po druhé světové válce potvrzeny nesčetnými dokumenty a studiemi. Zdánlivě náhlý obrat Sudetoněmecké strany nebyl změnou postoje, nýbrž veřejným přiznáním vlastního kréda.
Nešlo o menšinový konflikt Henlein vyzval 17. září 1938 své přívržence z Německa, aby se dali do služeb sudetoněmeckých vojenských jednotek a jejich ozbrojeného boje proti ČSR. Ty byly tehdy založeny pod kontrolou berlínského režimu a přidalo se k nim až na 40 000 sudetoněmeckých aktivistů, kteří uprchli z Československa. Následkem jejich přeshraničních teroristických útoků ztratilo v druhé polovině září 1938 život přes sto československých občanů. Za těchto okolností byla vyjednána a v Mnichově podepsána ona dohoda, na kterou bývá dnes v nejrůznějších situacích odkazováno. A zapomíná se přitom často na skutečnost, že mnichovské události byly prvním krokem nacistického Německa ve vojenské expanzi přes východní hranice, kterou projektoval Hitler ve své knize Mein Kampf.
Co plyne z těchto poznatků pro užívání odkazů na „Mnichov“? V létě 1938 nešlo o menšinový problém v Československu, nýbrž o následek dlouhodobého působení velkoněmeckého nacistického hnutí v českých zemích. Na mnichovské události je proto třeba nazírat v kontextu národně socialistických dějin, a nikoli v kontextu menšinových konfliktů. Proto uvedené paralely s Kosovem, Abcházií nebo Gruzií pokulhávají. Historická jedinečnost nacistického režimu, jeho ideologie a cílů, jeho rasismu a jeho zločinů včetně holokaustu nám nedovolují užívat analogie ani metaforické odkazy na „Mnichov“ při debatách o běžných politických konfliktech dnešních dnů.
***
Autorka je česká historička působící od roku 1968 v Německu. Dlouhodobě se zabývá problematikou sudetských Němců. K tématu vydala spolu se svým manželem Hansem Henningem Hahnem knihu Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání.
Sudetoněmecký politik Jung neúřadoval jen jako poslanec v Praze, ale vystupoval na tribunách nacistického hnutí ve výmarské republice i Rakousku. Teprve po vydání Mein Kampf se přestal Hitler k tomuto svému mentorovi hlásit.
Protičeská agitace byla jedním z oblíbených témat protidemokratického prostředí, takže o utiskování německé menšiny v Československu byla řeč ještě dříve, než k podobnému útisku vůbec mohlo dojít.
