Po nedělních parlamentních volbách je ruský vládce ještě silnější. A to je bohužel dobře
Zkuste si udělat test, nakolik se vcítíte do uvažování ruského establishmentu. Otázka zní: o čem jednala den po parlamentních volbách vláda pod taktovkou prezidenta Vladimira Putina na prvním místě? Ten, kdo odpoví, že o financích, si může započítat nula bodů. Kdo soudí, že o bytovém fondu, asi něco ví o Rusku a získává devadesát bodů. Vítězem je znalec, který odhadl, že šlo o vývoz kulatiny. Logika je nasnadě – panovník tak lidu sdělil, že volby jsou prima věc, ale vládnutí je přednější.
Nástupce? Jaký nástupce!?
K „výhercům“ nulové částky se zhusta řadí západní odborníci, kteří spekulují, kdo se stane Putinovým nástupcem. Je to absurdní. Putin si totiž nemůže dovolit, aby měl „nástupce“. A člověk, kterému se o této roli zdají živé sny, zcela jistě spí ve Faradayově kleci, do které neproniknou odposlechy – ani telepatické. Pokud tedy není blázen. Boris Gryzlov, nominální šéf vítězné strany Jednotné Rusko, do čela jejíž kandidátky se Putin postavil coby nestraník, jasně odpověděl i na další zbytečně přetřásanou otázku: Jaké změny ústavy jsou nutné, aby se Putin stal „národním lídrem“? Odpověď byla prostá. Žádné, neboť Putin již národním vůdcem je. Mlácením prázdné slámy jsou i úvahy, na jakou sesli Putin usedne po prezidentských volbách v příštím roce. On své bytelné křeslo vůdce vládnoucího klanu přece již dávno má. A dokonce si ponechá i prezidentskou rezidenci, kde se mu zalíbilo. Důvod, proč voliči masově podpořili Putina, je jasný. Žije se jim lépe. Mytický „Putinův plán“, který se stal volebním trumfem, existuje pouze v Putinově hlavě. Výsledky jeho systému přerozdělování národního bohatství nicméně vidí i běžný občan vždy, když otevře spíž a ledničku. Za sovětských časů na něj jukal gruzínský čaj, nekvalitní těstoviny a naložená rajčata z vlastní dači. Po finančním krachu z dob vlády „demokratů“ odtud vytáhl leda tak stoletý sýr v pastičce na myši. Dnes se velkopansky rozhoduje, zda pojí salám nebo se potěší párkem. Pouze Putin zná všechny klíče otevírající firemní pokladny a klícky slepic snášejících olbřímí zlatá vejce, jako je plynařský gigant Gazprom. Neformální „zdaňování“ nikdo neskrývá – v oficiálních dokumentech se mu říká „mimorozpočtové příjmy“. Možná kdesi stojí sejf se zapečetěnou obálkou s nadpisem „Otevřít v mimořádné situaci“. Ví ovšem někdo, kde je tento trezor ukryt? A to také je důvod, proč je Putin de facto nesesaditelný (to mu ovšem nezajišťuje nesmrtelnost). Režim stabilizuje i opora o širokou základnu. Blahobyt statisíců lidí – pracovníků tajných služeb, vnitra i vysloužilců – stojí a padá s putinovci. Háček je v tom, že tato armáda důstojníků navyklých drsným praktikám je nejednotná. Putin má sice pozici respektovaného arbitra, ale on sám často toleruje vnitřní rozbroje. V prostředí, kde neplatí zákony, je totiž jediným způsobem, jak mít vše pod kontrolou, přimět agenty, aby donášeli jeden na druhého. Otázkou ale je, zda například souboj kremelského činovníka Igora Sečina a tajné služby FSB s ministrem financím Alexejem Kudrinem a také s protidrogovou službou už přece jen nepřekračuje rámec kontrolovaných her. Sebegeniálnější člověk nemůže zcela sám najít ideální řešení všech problémů. Putin ale jedná, jako by to mohl zvládnout – dokonce ani o specifických otázkách, jako je rozvoj Gazpromu, s nikým nediskutuje. Vyslechne podřízené a rozhodne. Snad ještě horší je, že stejně si „Vladimir Vladimirovič“ počíná i v politice. Od strany, kterou řídí, si zachovává kritický odstup, aby se vždy mohl vyvázat ze zodpovědnosti. Tím však zpochybňuje „morální právo“ kontrolovat, zda vláda i parlament dodržují Putinův plán, které si nárokuje právě coby vůdce nejsilnější strany. Putin si je slabostí systému vědom. Roli potlačené opozice se snaží suplovat Veřejnou komorou nadanou kontrolními funkcemi. Nedávno vyhlásil nutnost čistek v řadách Strany (jak se v Rusku stále častěji píše). Podobně asi přistoupí i k prezidentským volbám a vybere víc kandidátů – je dobré, když si podřízení šlapou na paty. Z hlediska budoucnosti Ruska jsou ale tyto nadiktované „rotace kádrů“ nebezpečné. Takový systém totiž nevygeneruje Putinova následníka, jehož předností by byla osvícená mysl, ale člověka, opírajícího se o tvrdou sílu. Vyhlídka, že se v zemi podaří zformovat novou a silnou opozici, je nyní ještě beznadějnější. To už je spíš představitelné, že putinovský systém časem smete revoluce nebo puč. Kuriózně by si tak okolní svět měl přát, aby Putinovi přálo zdraví a u moci vydržel. A to přesně proto, jak uvedl bývalý český velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský, „aby se nestalo, že ta diktatura bude ještě otevřenější“.
***
Sebegeniálnější člověk nemůže zcela sám najít ideální řešení všech problémů. Putin ale jedná, jako by to mohl zvládnout.
O autorovi| Pavel Máša, e-mail: eshem@seznam.cz novinář
