Američané jsou o poznání vnímavější k rozdílům mezi jednotlivými iráckými skupinami a opoziční sunnité s nimi už také více spolupracují. Boje i nedávné příměří však znovu ukázaly, že s Iráčany nelze jednat pouze vojensky. A nedá se předpokládat, že by letošní provinční volby zajistily tolik potřebný politický kompromis.
Minulý týden odstoupila z nominační kampaně na úřad amerického prezidenta Hillary Clintonová, takže hlavními kandidáty jsou Barack Obama za demokraty a John McCain za republikány. S největší pravděpodobností se jeden z nich ujme 20. ledna příštího roku úřadu. Po administrativě George W. Bushe zdědí řadu problémů – jedním z těch velkých je Irák. Oba kandidáti se přitom radikálně liší ve strategii, kterou by měly Spojené státy volit.
Barack Obama získává důvěru mimo jiné tím, že byl od počátku veřejně proti invazi do Iráku. Odmítá taktéž další posilování jednotek (tedy přesně to, co loni provedla Bushova administrativa v rámci „surge“), a ačkoliv zdůrazňuje, že si chce do budoucna ponechat volné ruce a být flexibilní, předpokládá do 16 měsíců od nástupu do funkce postupné stažení amerických sil. John McCain naopak podporuje posílení jednotek a zároveň odmítá stanovit rámec pro stahování tak, jak o něm hovořili demokraté. Nicméně předpokládá, že do ledna 2013 by měla být většina příslušníků ozbrojených sil zpátky doma.
Vývoj situace v Iráku však závisí na přáních politiků v Bílém domě pouze do jisté míry, a proto je dobré se spíše než do Washingtonu dívat na to, co se odehrává v Iráku samém. Tam stále převládají animozity, které zcela nedokázalo odstranit ani úsilí spojeneckých sil v posledním roce. Novou strategii navýšení sil vyhlásil prezident George W. Bush loni v lednu. Její součástí bylo posílení stavů v Iráku o 30 tisíc vojáků. V té době byla země středem mediální pozornosti. Poté, co „surge“ dosáhl na přelomu léta a podzimu vrcholu, zájem médií o Irák opadl. Důvodem bylo i to, že se začaly objevovat informace o zlepšení bezpečnosti a snížení násilí na úroveň února 2006.
Bush a vrchní velitel amerických sil v Iráku David Petraeus v první polovině dubna znovu prohlašovali, že „navýšení sil obnovilo a oživilo vyhlídky úspěchu“. Proti jejich tvrzení lze namítnout, že snížení násilí i počtů amerických a iráckých obětí od září do března nelze přičíst prvotně ani počtu amerických sil v Bagdádu a provincii Anbar, ani irácké armádě. Významnější roli sehrály tři faktory spjaté se strategií a taktikou USA jen volně: více než šestiměsíční příměří vyhlášené Mahdího armádou Muktady Sadra; působení Američany placených sunnitských milicí v Anbaru a Bagdádu a migrace několika milionů lidí zesilující dosavadní etnonáboženské rozdělení země.
Mnoho válek a velký exodus Ačkoliv Bush a další činitelé důsledně popírají, že by v Iráku šlo o „občanskou válku“, podle některých autorů jde o stav občanských válek, kdy se ve městech a regionech „množily“ občanské války s nízkou intenzitou. Mezi ně lze počítat boje proti různorodým skupinám sunnitských povstalců, dřívějšímu jádru Husajnova policejního a vojenského sboru, které v loňském roce značně zeslábly. Druhou „americkou“ válkou je zveličovaný boj se skupinami hlásícími se k Al Kajdě, který je účelově spojován s globálním „bojem proti terorismu“. A třetí je soupeření sunnitů a Kurdů o kontrolu severoiráckých měst Mosul a Kirkúk. Od loňského roku však Američany nejvíce znepokojuje válka proti skupinám šíitských milicí, které podle dostupných odhadů způsobily loni až dvě třetiny amerických obětí.
Důležitější než tyto války jsou však z vnitroiráckého hlediska boje vedené mezi šíity a sunnity a mezi arabskými a kurdskými sunnity. Od března do května se irácká (šíitská) vláda snažila získat kontrolu nad šíitskými jižními oblastmi a chtěla odstranit konkurenční Sadrovo hnutí. Průběh a výsledky akcí ukazují na to, že stále větší význam na vnitroirácké události má politický spor šíitských stran a skupin.
Když Bush za březnových operací proti tzv. Mahdího armádě v Basře a Bagdádu konstatoval, že „ve svobodné a demokratické společnosti není pro teroristy a extremisty žádné místo“, neodpovídalo to zcela realitě. Američané jsou sice o poznání vnímavější k rozdílům mezi jednotlivými iráckými skupinami, ale snaha vydávat Sadrovy síly za ty, kdo „hatí mír“, je ze strany Málikího irácké vlády i USA účelové zjednodušení. Už jenom proto, že jedinou možností, jak lze udržet v Iráku současný stav, případně dosáhnout pokroku, je politický kompromis.
Jistý obrat ve vnitřním rozložení sil signalizuje od roku 2005 a zejména pak 2006 proces sunnitského „probuzení“ (Sahwa). Na jeho základě začaly mnohé opoziční sunnitské kmeny spolupracovat s Američany a samy zajišťují bezpečnost svých oblastí. Hnutí, jehož dosavadní důvěryhodnost narušují nejen spory o počtech zúčastněných bojovníků, ale i to, že je USA platí, je někdy vydáváno za výsledek amerických aktivit. Ve skutečnosti jde spíše o komplexní reakci sunnitů na vliv džihadismu a buněk irácké Al Kajdy, jejíž příslušníci mnohdy velice brutálně zacházeli s příslušníky jednotlivých kmenů.
Navzdory „probuzení“ i dnes stále více než 60 procent sunnitů schvaluje útoky na Američany. Přesto od nich očekávají minimálně řadu ústupků a zastoupení v lokálních vládách, které jim centrální vláda a činitelé šíitských stran zatím nejsou schopni a mnohdy ani ochotni garantovat. To se týká například zařazení dosud Američany placené „domobrany“ do irácké policie a armády. Premiér Málikí a ministerstvo obrany sice požadují podřízení těchto bojovníků armádě a policii, ale nejsou ochotni ani schopni akceptovat více než 25 procent z nich.
Zcela upozaděny v interpretacích o zlepšení situace zůstávají dopady exodu a migrace Iráčanů. Vysoký komisař pro uprchlíky OSN v prosinci odhadoval, že vnitřní vysídlení po roce 2003 zasáhlo 2,3 milionu osob a více než 2,3 milionu lidí ze země odešlo. Proti deklarovaným snahám o „usmíření“ okupace USA zásadně zesílila etnonáboženské rozdělení země. Američany podporovaná „komanda smrti“ se podílela na zvýšení meziskupinového násilí po zahájení obléhání Falúdži v listopadu 2004. Etnonáboženské dělení země legitimizovaly volby v lednu 2005. Asi nejparadoxnějším důsledkem „surge“ zůstává, že po jeho zahájení loni v únoru odešlo z Iráku až 1,5 milionu lidí, patrně o několik set tisíc víc než za celé předešlé období. Za průvodní jev tohoto rozdělení lze považovat i segregaci lidí stovkami zdí, které oddělují šíitské čtvrti od sunnitských. Sílící vnitrošíitská rivalita Nedávné boje irácké vlády se členy šíitského Sadrova hnutí utlumily roli, kterou při potlačování násilí sehrálo příměří vyhlášené tímto šíitským vůdcem v srpnu 2007. Ostatně i mnozí američtí velitelé v terénu soudili, že se na snížení útoků podílelo 15–20 procenty. Sadr sice odmítal (a odmítá) americkou přítomnost a jeho milice zabily mnoho amerických vojáků, nicméně američtí velitelé v terénu udržovali s některými Sadrovými veliteli kontakty.
Šíitské skupiny (představují více než 60 procent populace) jsou od pádu Hussajnova režimu rozštěpeny podobně, jako byla dříve rozštěpená celá protisaddámovská opozice. Nejsilnější Nejvyšší islámská rada Iráku (ISCI), známá dříve jako Nejvyšší rada islámské revoluce v Iráku (SCIRI), vedená Abdulem Azízem Hakímem, zastupuje především mocné regionální skupiny. Má mimořádný vliv na milice Badr a usiluje o kontrolu většinových šíitských území na jihu země a o vytvoření autonomního regionu kolem bohatých nalezišť ropy. Prostřednictvím exilového Iráckého národního kongresu a obchodních kruhů kolem Adéla Abdula Mahdího a Ahmeda Chalábího má i velmi dobré vztahy s Američany. ISCI zase dosáhla rozhodující pozice v bagdádské vládě a především díky kontrole ministerstva vnitra získala silný vliv v armádě a v policii.
Sadrovo hnutí a jeho vojenská složka, tzv. Mahdího armáda, jsou naopak jediným iráckým politickým hnutím s masovou sociální základnou.
Sadr oponuje regionalistickým tendencím a razí odlišnou představu o náboženském výkonu politiky, která je bližší někdejšímu světskému Husajnovu centralismu.
I z těchto důvodů vztahy obou hlavních šíitských seskupení od počátku postsaddámovského období charakterizovala hluboká rivalita. Současný premiér Málikí se snažil po určitou dobu udržovat mezi nimi rovnováhu. Ostatně původně, v roce 2006, měl i podporu Muktady Sadra, nicméně spojenectví nevydrželo dlouho: hlavním důvodem roztržky byla premiérova neochota stanovit časový plán pro odchod amerických sil.
Krvavé boje milicí Badr a Sadr během šíitského svátku v srpnu 2007 ve městě Karbalá vedly k dočasnému, pro mnohé pozorovatele překvapivému, příměří. Po šesti měsících bylo v únoru znovu prodlouženo, formálně však skončilo letos 25. března, kdy v Basře zahájily vládní síly útok proti Sadrovým stoupencům. Boje se následně rozšířily do největších šíitských měst. Jen několik autorů je označilo za pokračování a rozšíření dlouholetého boje šíitských stran (nejen v Basře) o kontrolu iráckého jihu bohatého na ropu.
Boj proti darebákům Mezinárodní krizová skupina napsala ve své listopadové analýze, že konflikt mezi šíitskými frakcemi „nabírá podobu třídního boje mezi šíitskou obchodnickou elitou z Bagdádu a svatých měst, reprezentovanou ISCI a nábožensky též (velkým ajatolláhem) Sistáním, a šíitskou městskou chudinou“. Střety v Karbale tento stav vyhrotily, ale nejnovější zprávy naznačují, že Sistání je nyní ochoten opatrně podpořit boj proti USA. Sadrem vyhlášené příměří lze vysvětlovat jako snahu zajistit si dostatek disciplíny, konsolidovat hnutí po utrpěných ztrátách, čekání na porážku (či oslabení) Al Kajdy, ale také jako snahu postupně proměnit „bojové“ hnutí na politickou sílu.
Ačkoliv vláda i Američané líčili ofenzivu v Basře a Bagdádu zprvu jako boj proti „darebákům“, „kriminálním gangům“, „pašerákům ropy“ apod., mnozí ji oprávněně interpretovali jako snahu rozbít (či omezit) vliv hnutí před říjnovými provinčními volbami. Po Sadrově bojkotu voleb v roce 2005 se očekávaly jeho velké zisky v Sadr City i jižních provinciích.
Jedním z důvodů Sadrovy popularity je nekompetentnost a zkorumpovanost regionálních vlád a neschopnost poskytovat lidem základní služby – ani jedna z vládních stran nenabízí takové služby jako Mahdího armáda. Svým politickým profilem Sadr přirozeně ohrožuje voličskou základnu strany Da’wa (premiéra Málikího), která nesdílí proiránskou vizi klerikální kontroly vlády jako ISCI. Tendence zaujímat odlišná opoziční stanoviska a měnit je ukazuje, že Sadr nepreferuje vojenská řešení a snaží se spojovat s umírněnými šíity i sunnity. Po dvou velkých (neúspěšných) povstáních v roce 2004 je nesporné, že americké jednotky jsou nyní racionálněji soustředěné, mají více obrněných vozidel a techniky a nelze proti nim vést dlouhodobě otevřený boj.
USA a vláda mohou dosáhnout vojenských úspěchů. Boje i nedávné příměří však ukazují, že s hnutím nelze zacházet jen vojensky. Lze si položit otázku, jaká bude další lidová podpora hnutí kolem Basry a na jihu. V Sadr City s téměř 20 procenty iráckých šíitů asi určitě nevymizí. Přesto bychom neměli zapomínat na roli, kterou sehráli Američané. Podle analytika Gulf Research Centre Mustafy Áního byly USA „zapojeny do původního rozhodnutí jít proti Mahdího armádě“. Jejich snaha rozbít Sadrův potenciál není ale vedena především jeho rolí v „sektářském násilí“, ale jeho ostrou veřejnou kritikou americké přítomnosti.
Pod vedením generála Petraeuse se americká taktika v Iráku proměnila. Zatímco dříve Američané nerespektovali komplikované vztahy v sunnitské ani šíitské komunitě, dnes naopak využívají napětí mezi jednotlivými skupinami, a tak získávají spojence. Asi nejdůležitějším Petraeusovým krokem tak bylo oslabení jednoty nepřátel a pozastavení nepřímého zapojování dalších států (Írán) do událostí v Iráku.
Politická strategie a taktika obklopující loňské navýšení počtu Američanů v Iráku přinesla zisky, které se ale mohou před americkými volbami rychle rozpadnout: kvůli dynamice vztahů mezi šíity i oživením odporu sunnitů. Ani eventuální vítězství ISCI a Da'wa v letošních provinčních volbách (a v parlamentních volbách příští rok) nebude znamenat, že zvítězí politický kompromis a že na jeho základech vzniknou legitimní lokální a provinční vlády. Upozorněme ještě na jeden – „vzdušný“ aspekt amerického „surge“. Ačkoliv ministr zahraničí Gates nedávno káral letectvo, že se velmi pomalu přizpůsobuje novým nepřátelům, USA začaly v posledním roce v Iráku a Afghánistánu masivně užívat k zabíjení protivníků a pacifikaci civilní populace stále více letadel.
Ačkoliv vláda i Američané zprvu líčili ofenzivu v Basře a Bagdádu jako boj proti „darebákům“, „kriminálním gangům“ nebo „pašerákům ropy“, mnozí ji oprávněně interpretovali jako snahu rozbít či omezit vliv hnutí před říjnovými provinčními volbami.
Proti tvrzení vrchního velitele amerických vojsk v Iráku Davida Petraeuse lze namítnout, že snížení případů násilí i počtů amerických a iráckých obětí od září do března nelze prvotně přičíst ani počtu amerických sil v Bagdádu a provincii Anbar, ani irácké armádě.
O autorovi| Vít Klepárník, Autor (* 1975) se zabývá mezinárodní politikou a zahraniční politikou USA historik a politolog
