V sobotním vydání Lidových novin mě zaujala diskuse, v níž soudci kritizují neprůhledný výběr nováčků do vlastních řad, zejména pak psychologické testování, které je podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti povinné pro každého zájemce o práci žalobce nebo soudce a v mnoha případech je i rozhodujícím parametrem při konečném přijetí, resp. odmítnutí zájemce. Soudci se zlobí, že nějaký psychotest rozhodne o jejich dalším životě, a také jim vadí, že testování v České republice mohou provádět pouze dva psychologové, Dan z Brna a Prunner z Plzně. Do jejich metod nikdo nevidí a jejich konečné závěry jsou značně odvážné a pro mnoho lidí zcela nesrozumitelné.
Rozumím dobře vysvětlování Jiřího Dana, že lze psychologickým testováním odhadnout, kdo může podvádět, kdo může lhát nebo kdy je u určitých zjištěných osobnostních rysů větší pravděpodobnost osobního selhání? Ale také vím, jak jsou psychologické testy konstruovány, jak se s nimi pracuje, a jsem velmi dalek tomu, namlouvat si, že pomocí testů poznám člověka, který sedí naproti mně, anebo dokonce člověka, který mi jen vyplní nějaký dotazník, a já s ním nepromluvím ani slovo. Proto také vždy doporučuji používat psychotesty jen jako určitou inspiraci pro další proces diagnostiky, pozorování, rozhovor apod.
Jiří Dan v LN hovoří velmi jasně, kategoricky, přesvědčeně a hlavně mocnářsky, když třeba říká, že nějak jemně musí naznačit probandovi kousek té nepříjemné pravdy, protože kdyby mu tu pravdu řekl natvrdo celou, tak „jednak by ho srazil na kolena a jednak by mu říkal, že ví, že je podvodník“. Ať se kolega na mě nehněvá, vím dobře, co se snaží sdělit, ale při takových formulacích a závěrech působí jako mocný šaman. Odmítnutým soudcům se vůbec nedivím, že jsou naštvaní. Dle mého názoru právem.
Podle mého názoru by ale nemuseli být naštvaní na kolegu Dana nebo Prunnera jako spíše na fakt, že takhle trivializovaný psychotest má následně tak obrovskou váhu. Možná by mohli být naštvaní i na povinnost absolvovat neosobní psychotest namísto povinnosti absolvovat například roční úvodní a zkušební praxi pod akreditovanou supervizí (to mě teď jen tak napadlo jako příklad).
Já sám jsem klinický psycholog a psychoterapeut, takže mým oborem je diagnostika a terapie duševních potíží či poruch. Ale mám letité zkušenosti s psychologickým posuzováním například hasičů, s psychologickým vyšetřováním pro NBÚ i s psychologickým profilováním osob. Takže psychotesty byly dlouhá léta mým denním pracovním nástrojem. Proto také velmi dobře vím, jak je tento pracovní nástroj nedostatečný. A jak velkou iluzi objektivity umí poskytnout.
V duchu dnešní doby Psychotesty v podstatě odpovídají duchu dnešní doby, kdy je všechno potřeba nějak vědecky podložit, hodnotit, měřit, vyčíslovat a hlavně objektivizovat. A když chce potom jeden subjekt objektivizovat jiný subjekt, často to zaskřípe. Mimochodem několik subjektů, tedy psychovědců, se sejde, subjektivně se dohodne na tom, co a jak by se mělo měřit, co bude kritériem a čeho se chce dosáhnout. Potom se na tuhle rozvahu navlékne matematickostatistický aparát psychologické metodologie, který již začne poskytovat nějaké bodové, skórové nebo jiné číselné či grafické vyjádření subjektivně dohodnutých problémů. Ten statistický aparát je jediný objektivní v celé testové mašinerii, protože jsou to prostě daná čísla. Sám v sobě se tedy může měřit, porovnávat a vyčíslovat. Změří se reliabilita testu, provede se validizační studie, a už se může začít s administrací. Ale zde ta objektivita končí, protože z naměřených objektivních hodnot potom zase subjekt musí sestavit svou vlastní interpretaci toho, co naměřil. Takže psycholog subjektivně překládá význam bodů a čísel do lidské řeči. A ten překlad je velmi subjektivní. Vlastně to ani není pak lidská řeč, nýbrž obludně znějící psychologická hatmatilka, která zase nic tak konkrétního neříká, zato však kdykoli cokoli obhájí a zdůvodní.
Jediné, co lze v psychologii do jisté míry objektivně změřit, jsou výkonové mentální funkce, třeba pozornost, paměť, reaktivita, představivost, IQ apod. Je to logické, protože to je vlastně obyčejný závod na body, který se dá snadno zaznamenat a poměřit. Ale pokud chcete začít „měřit“ osobnost, tak to je opravdu ambiciózní projekt. A součástí standardní testové baterie při komplexních psychotestech jsou vždy nějaké testy výkonové, nejčastěji nějaká varianta testu IQ, ale hlavně potom sada osobnostních dotazníků, které by měly pomoci při vykreslení nějakých výraznějších osobnostních rysů.
Velké umění, nikoli věda Na vysvětlující argumentaci kolegy Jiřího Dana potom vidíme, jak se zjištěnými fakty sám pracuje. Z testů mu vyjdou nějaké osobnostní rysy, a když si je on sám podle své logiky poskládá dohromady, vyjde mu, že proband není vhodný pro povolání soudce. Predikční síla jeho závěrů však není zase tak veliká. Je to jako s předpovědí počasí - můžeme říci, že zítra bude s jistou pravděpodobností slunečný den. A často to skutečně vyjde. Někdy ne.
Psychodiagnostika není věda, je to především velké umění, zkušenost, moudrost, životní cit a intuice. Jiří Dan a Pavel Prunner možná toto umění ovládají, takže je vše v pořádku. Ale toto umění rozhodně neovládají testové dotazníky. Takže do značné míry záleží na osobnosti diagnostika. Proto mě zaráží, že jsou na celou Českou republiku pouze dva. Je jasné, že příliš velký počet diagnostiků snižuje hodnotu vyšetření, ale příliš malý počet tak činí rovněž, navíc jednoznačně zvyšuje moc těch dvou psychologů a umožňuje stereotypní ovlivňování výběru.
A pozor! Psychotesty jsou v současné době objektivizace velký byznys. Psycholog (pokud není klinický, ve zdravotnictví) si v dnešní době mnoho peněz nevydělá. Takže se občas snaží najít nějakou tu žílu a postavit si kolem ní akreditační, kvalifikační a jiný plot vlastní exkluzivity. Je to prostě podnikání jako každé jiné. Ale v případě soudců bych tento byznys nerušil. Ovšem rozhodně bych mu ubral na váze, zvýšil počet diagnostiků a vzal bych jej jako počáteční bod roční zkušební praxe s důkladnou, strukturovanou a srozumitelnou supervizí.
Zaráží mě, že na celé Česko jsou pouze dva diagnostici. Je jasné, že příliš velký počet diagnostiků snižuje hodnotu vyšetření, ale příliš malý počet tak činí rovněž.
O autorovi| PETR MOOS, klinický psycholog a psychoterapeut
