Reportér, spisovatel, aktivista humanitárních organizací a v posledních letech hlavně senátor rozmlouvá se svou asistentkou Pavlou Hájkovou jen o věcech podstatných. Neprobírají Štětinův soukromý život ani dramatické situace, jež na různých místech světa zažil. Třebaže by nepochybně bylo o čem mluvit, soustřeďují se na zásadní témata, jimž se především na půdě Senátu věnoval v posledních šesti letech. Nelze však čekat, že by se do aktuálních problémů nepromítly Štětinovy bohaté zkušenosti z let minulých.
V rozhovoru, který vede s Pavlou Hájkovou, formuluje své úvahy o tom, co člověka a svět formuje. Víra? Láska? Moc? Závist? Naděje?
Ačkoli mnohokrát v životě prokázal rozhodnost, osobní odvahu a rychlou akceschopnost, nezastírá, že průběžně přemýšlí o tragédiích, jichž byl svědkem, často také aktérem a které už coby novinář reportoval a zaznamenával pro objektivnější informovanost světa. I když je emocionálně na straně napadených, zneužívaných a nespravedlivě stíhaných, umí se vžít do pocitů a postojů druhé strany.
Proto například považuje účastníky válek za oběti - ty, kdo jsou cílem agresorů i agresory samé. Při veškeré subjektivitě zážitků se snaží o objektivní posouzení dění a jeho kořenů. Ať už jde o život v Afghánistánu nebo v Rusku, o odsouzení komunistické strany, která přetrvává se svými v podstatě nezákonnými idejemi, jež nelze reformovat, nebo o novodobé „nácky“, jichž je třeba se obávat.
Zneužívání moci, stovky nevyřešených kauz Štětina má o čem vyprávět a nejde jen o jeho zkušenosti válečného reportéra. Zamýšlí se nad příčinami celého komplexu jevů, jež vedou ke zneužívání moci na nejrůznějších úrovních a v rozmanitých formách. Rozlišuje moc a vliv. Přiznává, že sám jakožto novinář a senátor možná jakýsi vliv má, ten sám o sobě však nestačí na potírání onoho odporného jevu zneužívání postavení - může jen upozorňovat na nespravedlnost, vytrvale „otravovat“ ty, kdož se jí dopouštějí, nebo ty, kteří by měli nespravedlnosti čelit.
Podle něj si pozornost zaslouží „stovky nevyřešených kauz, vzájemné techtle mechtle státních zástupců, kteří jsou jedna ruka s policejními útvary často plnými bývalých příslušníků StB, neprofesionální výkony soudců, které musí být napravovány až ve Štrasburku, to vše volá po důkladné reformě a personální obměně“.
Co s tím může senátor dělat? Připouští, že ne mnoho: „Píšu dopisy. Upozorňuju. Stěžuju si. Ptám se. Rozesílám dopisy se znakem Senátu v záhlaví ministrům, policii, obecním úřadům... Někdy zaberou, někdy nikoli,“ popisuje, jakým způsobem poukazuje na pokřivenou činnost nebo nečinnost zodpovědných, ať už jde o zvůli podnikatelů, únosy dětí, zkázu zeleně, nespravedlivé odškodnění křivdy nebo třeba o vězně, kteří jsou přesvědčeni, že byli odsouzeni neprávem...
V rozhovoru Jaromír Štětina podrobně popisuje kauzu Hučín včetně příkladů nevůle dobrat se pravdy i na půdě senátní komise. Připomíná kauzy další - a není jich málo.
Pavla Hájková, Jaromír Štětina: Brutalita moci
Portál, 2010, 222 stran
