Říká se, že každá generace si staví vlastní Moskvu. Jaké město roste dnes pod rukama ropných oligarchů, chudých studentů, menšin z celého bývalého SSSR a starosty Lužkova? Zpravodaj ČTK v Moskvě Jakub Dospiva zná odpověď
Stmívá se a domy okolo Patriarchových rybníků se topí v šeru, lampy ještě nerozsvítili. Právě tady se - podle Bulgakovova románu Mistr a Markétka - kdysi Michail Alexandrovič Berlioz dozvěděl, že mu v blízké budoucnosti komsomolka usekne hlavu. Sedím na jedné z bílých laviček lemujících cesty okolo obdélníkové vodní plochy a kolem se procházejí party mládeže, pokuřují, přímo z lahví si přihýbají piva, plivou rozkousaná slunečnicová semínka a klábosí. Je půl desáté a teplý letní večer teprve začíná, Moskva chodí spát pozdě. Okolo půlnoci je lidí v podstatě stejně, na některých lavičkách si v novinách ustlali bezdomovci a alkoholem zmožení mladíci, přes vodu zní kytara. A z uliček za mnou jak moře neustávající hukot šesti jízdních pruhů Velké Sadové, jedné z nejdůležitějších silnic ruského hlavního města. Je na ní stále silný provoz, avšak teď v noci alespoň jedou. V dopravních špičkách, které se někdy protáhnou na většinu dne, je Sadový okruh beznadějně zacpaný. V oblacích smradlavého dýmu z výfuků se společně topí empírové paláce moskevské šlechty z 19. století, secesní činžovní domy, stalinské výškové budovy, chruščovovské a brežněvovské paneláky i postmoderní příšery ze skla, betonu a mramoru. Moskva, Třetí Řím, na počátku 21. století.
Bulváry přecpané auty a klidné parky. Mrakodrapy ropných firem a babky žebrající u jejich úpatí o pár kopějek. Několikapatrová prodejna vozů Bentley a před ní zaparkovaný zrezivělý žigulík. Dívka s vizáží modelky pijící pivo na ulici přímo z lahve... Vezměte tolik Rusů, kolik je obyvatel České republiky, přihoďte další dva až tři miliony lidí z jiných republik bývalého SSSR a všechny je nastrkejte do jednoho města. Vznikne každodenní zmatek, hromadná frustrace, výjimečná díla i neuvěřitelný kýč, přátelství i tragédie, vznikne Moskva.
Dvacetiletá Táňa není přímo z Moskvy. V ruské metropoli jen studuje, s rodiči bydlí ve městě Zelenograd, asi čtyřicet kilometrů severně. „Do školy to mám každý den hodinu vlakem a pak se ještě mačkám v metru. Ale jak se říká, kdo chce kam, pomozme mu tam,“ směje se. Moskva sice vypadá jako velké staveniště, sehnat přijatelně drahý byt je však v podstatě nemožné nejen pro studenty, ale i pro mladé rodiny. Mnoho lidí tak stále žije způsobem obvyklým v dobách Sovětského svazu: až tři generace se tísní v malém sídlištním bytě. „A to nám v zimě teplota v obýváku nevyleze přes 12 stupňů,“ dodává Táňa. Prohlíží si přitom inzertní stránky anglicky psaného deníku The Moscow Times a směje se - kdosi nabízí pětipokojový byt nedaleko Patriarchových rybníků za 10 000 dolarů měsíčně.
„Každá generace si staví vlastní Moskvu,“ zní ruské pořekadlo. V dobách, kdy v ruském hlavním městě byly kamenné leda hradby a kostely, to platilo doslova. Zničující požáry přicházely pravidelně a po nich bylo skutečně nutné začít stavět znovu. I dnes se město mění doslova před očima, funkci ničivého ohně zastanou peníze investorů, díky kterým Moskva zažila nevídaný stavební boom. „V některých oblastech města dosahuje hustota zástavby 60 000 metrů čtverečních užitné plochy na hektar země,“ připouští prezident Svazu moskevských architeků Viktor Lotvinov. „Město tak, jak teď roste, začíná být člověku nebezpečné.“ Částečně je to podle něj svévolí investorů, na vině však prý jsou i městští úředníci, kteří povolují nejroztodivnější projekty. Přímo v centru tak měl například vzniknout Chrám dětství, jakési dětské městečko s hrami a atrakcemi. Investor však celý komplex pro děti utopil pod několik pater kancelářských budov, které měly údajně celý dobročinný projekt financovat. A členové moskevské vlády jen rozhodili rukama.
Moskevskou radnici už léta vede mocný starosta Jurij Lužkov v neodmyslitelné placaté čepici. Muž, který měl na konci 80. let na starosti zásobování Moskvy a udělování licencí soukromým podnikatelům, z nichž vyrostli mnozí pozdější oligarchové. Dnes má novou vizi, která se jmenuje Moscow City. Přes řeku od hotelu Ukrajina, jen pár stovek metrů od Bílého domu, sídla ruské vlády, vyrůstají obří budovy ze skla a oceli. Budoucí obchodní středisko, které by mělo konkurovat Manhattanu, jehož dominantou bude Věž federace s výškou 448 metrů, tedy nejvyšší mrakodrap v Evropě.
Babylon federace
Část věže už stojí, a když byla první patra na jaře otevřena, aby hostila část expozic moskevského bienále moderního umění, nechaly se výtahem do výšky vyvést tisíce zvědavých návštěvníků. Pohled z okna ale nebyl nic moc, moskevský smog a předjarní nízké šedé mraky začínaly už od dvacátého patra. Uvnitř blikaly obrazovky videoinstalací ruských i západních avantgardních umělců a z vnější strany oken viseli na lanech umývači oken odněkud ze střední Asie.
„Moskva je velká vesnice a každý tady zná každého. A ten, jehož rodiče tu bydleli ještě před válkou, zná skutečně každého,“ říká Nina, ruská překladatelka z češtiny. Zní to trochu děsivě, zvlášť když se člověk večer co večer prodírá k prasknutí narvanými nástupišti a vagony moskevského metra, případně se pokouší autem projet skrz nekončící dopravní zácpu na Tverské ulici či Běloruském náměstí. Představa, že všichni ti lidé se navzájem znají, mne uvádí v úžas. Ale ona to nejspíš nebude tak docela pravda, známí si přece nešlapou na nohy s takovou lhostejností a netroubí na sebe z beznadějně stojících aut (průměrná rychlost aut v centru je 16 km/h) s tak záštiplnými výrazy v obličeji.
Problémem je tak pochopitelně i parkování. Zatímco ve městech jako Londýn či New York jsou tisíce přístrojů na placené parkování, Moskva jich má pět. Ano, pět. Všechny na Tverské ulici, tedy hlavní městské třídě. Jinak každý parkuje, kde se mu to podaří. Chodníky, přechody, každá plocha se hodí. „Libovolná banka může vyvěsit upozornění, že si část moskevské ulice zabírá pro své klienty. Dělají to i restaurace, a dokonce státní úřady,“ povzdychne si architekt Logvinov.
Okolo roku 2010 by ale mělo být všechno jinak. Pomoci má Čtvrtý okruh, inteligentní systém semaforů, ale i takové nápady, jako jsou silnice na střechách domů. Takový dopravní systém by prý až o třetinu uvolnil ulice „v přízemí“ a stál by asi 30 miliard dolarů. Lužkov o této možnosti, kterou městu nabídla jedna německá inženýrská kancelář, vážně uvažuje.
Ampliony v moskevském metru mají jasno. „Chodci, vám zastavit trvá jeden krok, autu až 40 metrů!“ vysvětluje neznámá hlasatelka zásady bezpečnosti. Člověk ve stanicích podzemní dráhy vůbec zaslechne nejrůznější hlášení. Od prostých výzev, aby lidé na jezdících schodech stáli vpravo a chodili vlevo, přes příkazy, abychom všechny podezřelé osoby ohlásili na policii, až po Puškinovy verše recitované s patřičným patosem. Moskvané si v metru dávají srazy přímo dole na nástupišti, v zimě je tam teplo a nástupiště bývají vybavena lavičkami. Fakt, že vagony zdejší podzemní dráhy byly vyrobeny ve stejném „Mytiščinském mašinostrojitělném zavodu“ jako většina těch pražských, jen podtrhuje rozdílnost obou dopravních systémů. Stanice coby podzemní paláce stalinské epochy s mozaikami vyrobenými z rozdrcených ozdob zbořených moskevských kostelů. Dlouhé chodby, v nichž na harmoniku hrají jednonozí veteráni afghánské války i malí kluci s nudlí u nosu. V přestupních koridorech vám dámy neurčitého věku nabídnou, zda si nechcete za pár stovek pořídit diplom některé z moskevských vysokých škol. A o kus dál na peronu se dva mladí policisté s čepicemi ve tvaru gramofonu dohadují s vyděšeným Dagestáncem o výši úplatku za jakýsi přestupek.
Když se zdá, že z šílenství velkoměsta utrženého ze řetězů není úniku, objeví se záchrana. „Narozeniny slavím v parku v Caricynu,“ pravila třicetiletá Lena a s patnácti hosty vybavenými košíky a igelitkami s jídlem a pitím v neděli vyrazila do rozlehlého údolí asi dvacet minut metrem z centra města. Celá výprava se za čtvrthodinku ocitla na zelené louce mezi zdánlivě hlubokými lesy. O přítomnosti města okolo dávala vědět jen vrchní patra paneláků vykukující na druhé straně údolí. „Bývala to tady základna sjezdového lyžování,“ ukázala mi Lena zrezivělé zbytky lyžařského vleku v kopřivách, „ale teď na sjezdovce jezdí jenom šílenci na horských kolech.“ Než jsme zapálili oheň, přišel si půjčit nůž vyslanec skupinky, která se usídlila asi sto metrů od nás. Chtěli opékat šašlik, ale neměli si čím nakrájet chleba. Ticho, klid a pohoda panuje i v „civilizovanější“ části Caricynského parku, kde udržované cestičky lemují rybník a maminky s kočárky celému místu dodávají atmosféru Průhonic.
Máte nůž?
Na mapě megapole lze podobná klidná místa najít poměrně snadno - zelené skvrny, to jsou rozlehlé parky, lesní obory a stará carská sídla utopená v zeleni. V Kolomenském ještě potkáte skupiny zahraničních turistů, do Caricyna ale už jezdí jen Rusové. Park Archangelskoje je oblíbeným místem pro muzikanty, studenti se rádi sluní na vyhlídce před Lomonosovou univerzitou a na zelených svazích Vrabčích hor, důchodci se zase scházejí v parku Sokolniky, kde se v létě i zimě linou z reproduktorů zapomenuté ruské melodie a staří lidé při tanci vzpomínají na to, co odnesl čas.
A když už je úplné vedro a dým z pomalu jedoucích aut dělá společně s rozpáleným betonem z centra smrtonosnou past, vyrážejí Moskvané na řeku. Výletní parníky brázdí v čilé frekvenci vody řeky Moskvy, na nábřežích loví postarší pánové ryby a mládež si cáká nohy v nepříliš čisté vodě. Ruská megapole má vlastní přístavy, zvlášť ten na severu města má neopakovatelnou atmosféru. Přístavní budova postavená v té nejlepší stalinské tradici nese hrdě na špici své věže pěticípou hvězdu, jež původně zdobila jednu z věží samotného Kremlu. Z amplionů chrchlavě vyhrává dechovka a do parku, který přístav obklopuje, se nastěhovali prodavači piva, šašliků a nafukovacích balonků. Atmosféra počátku 20. století, kdy se po rozlehlé zemi běžně jezdilo lodí, je stále cítit. Zvláště od konce května do srpna, kdy je možné chodit jen v tričku a kraťasech, obsadí břehy opalující se Moskvané. Na mnoha z desítek městských pláží sice hygienici každoročně zakazují koupání kvůli nečisté vodě, vedrem zmoženým lidem to ale bývá jedno. Moskvané totiž milují „divoké koupání“ na „prudech“, slepých ramenech či jezírkách v parcích, takový výlet za vodou bývá opět často spojen s lukulskou hostinou v trávě a popíjením nejrůznějších alkoholických nápojů.
Člověku zničenému neustálým pohybem městského kolosu nabízí únik i tiché vnitrobloky, kde si ve stínu stromů hrají caparti na pískovišti. S kočárkem je po Moskvě těžké cestovat, několik generací dětí tak bylo vychováváno právě na těchto „městských dvorcích“. Je to nečekaný kontrast, projít z rušné obchodní třídy skrz oblouk vysokého domu a ocitnout se v zeleném šeru stromů, kde na pískovišti plácá bábovičky nová generace Moskvanů. Večer se na stejném místě scházejí starší děti, kouří první cigarety a chlapci se předvádějí před děvčaty.
Pak existují místa, kde ruské hlavní město neodpovídá obvyklému obrázku ještě víc. „Tam se jděte podívat, do té uličky vpravo, tam stojí architektonický div,“ navigoval mne muž venčící psa v ŠišČTVRŤ kinově ulici. Architektonický div tam stál a nebyla to ošklivá moderní kopie stalinského ministerstva zahraničí ani jako cukrový dort vypadající postmoderní centrála jakési ropné firmy. Byla to zachovalá funkcionalistická vila. Celá oblast okolo je pěší zóna, věc v Moskvě neobvyklá asi jako přistání Mathiase Rusta na Rudém náměstí, a domy jsou hlavně jednopatrové vilky utopené v zeleni. Mnohé jsou roubené, a zastupují tak severskou či „lidovou“ ruskou architekturu. Jiné domky z červených cihel vnucují člověku dojem, že se prochází kdesi na předměstí Londýna. Nejde však o novostavby zbohatlíků, které jak houby po dešti rostou na okraji Moskvy, na to jsou domečky moc malé a mají příliš nízké ploty. V dohledu také není ani jeden nakrátko vyholený bodyguard. Vilová čtvrť se 114 domky vznikla za Nové ekonomické politiky (NEP) mezi lety 1925 a 1933 a dodnes je jedním z mála míst, kde se i v ulicích Moskvy zachovala venkovská atmosféra. Mimochodem: v každé z ulic čtvrti je okolo chodníků vysázen jiný typ stromů, prý to usnadňuje orientaci.
Na červených věžích Kremlu stále svítí rudé hvězdy a chrám Vasila Blaženého je barevný, až z toho bolí oči. Turisté na Rudém náměstí loví obrázky Moskvy a Leninovo mauzoleum na nich nesmí chybět. Pak rychlá procházka Alexandrovským sadem okolo Hrobu neznámého vojína, staré chrámy se zlatými kopulemi uvnitř Kremlu a zpátky do autobusu. Jen některé zaujme obří staveniště přímo v centru, kde dělníci před několika lety zbourali a nyní od základů znova staví hotel Moskva. Podobný osud potkal hotel Minsk na Tverské třídě a loni začala demolice hotelu Rossija na nábřeží vedle Kremlu. Místo hotelu teď centrum zdobí jeden z největších billboardů, co je na světě k vidění. Zbourat a postavit znovu a lépe, to je pro Moskvu typické. Občas to vede k nebezpečným koncům, ale dynamiku tomuhle městu nemůžete upřít.
Z Moskvy se jen těžko stane velkoměsto německého či obecně západoevropského střihu, i přes všechny snahy radnice, přibývající mrakodrapy a záblibu obyvatel v německém pivu. A otázka je, zda by si to většina místních vlastně přála. Na to je v ulicích, uličkách a zákoutích příliš cítit duch Východu, moc velká tržiště jsou plná hašteřících se lidí, moc hlasité jsou zmatky a přesmíru odpudivá špína panuje na nádražích a v průjezdech.
Okolo čtvrté ráno je na Patriarchových rybnících ticho, svítá a první ptáci se nesměle ozývají z korun stromů, od hladiny jde zima. Na lavičce zmoženě spí jakýsi mladík a pod nohama mi skřípou střepy. Na Velké Sadové oranžově bliká výstražné světlo kropícího vozu, po nezvykle prázdných šesti pruzích silnice občas projede taxík.
O autorovi| JAKUB DOSPIVA, zpravodaj ČTK jakub.dospiva@gmail.com
