Cítím se jako modelka. Já vím, v tomhle světě posedlém dokonalým tělem je to odvážné tvrzení. A taky neobvyklé, protože skoro žádná ženská se sebou není spokojená. Ale každá může dospět k pocitu výjimečnosti tak jako já.
Jako modelka jsem si nepřipadala vždycky. Byla jsem sice okaté a copaté děvčátko, veselé a s bystrým kukučem, ale malá vada na kráse tu byla. Luxace kyčelního kloubu s nepříliš povedenou léčbou a mou nezkrotnou živostí vykonaly své. Nožka byla slabší a trochu kratší, a když jsem někdy své aktivity přehnala, začala pobolívat. Jako dospívající slečna jsem svůj handicap hodně vnímala, ale celkem dobře ho uměla maskovat a o nápadníky nebyla nouze.
„Vada na kráse“ se s věkem začala zhoršovat a já se rozhodla, že s tím musím něco dělat. Chtěla jsem nosit krásné lodičky a vypadat jako modelka. Ujal se mne milý a šikovný ortoped, kterému jsem se bezmezně oddala. Po procitnutí z narkózy sice nastaly krušné dny, ale blízkost mého boha v bílém plášti mi všechnu bolest pomáhala překonat. Z nemocnice jsem odcházela o francouzských holích a cítila se jako královna. Nožka byla zatím ještě unavená, ale stejně dlouhá jako ta druhá. Bylo mi dvaadvacet a byla jsem šťastná.
Uběhlo pár let. Vdala jsem se a narodil se mi syn. Chlapeček prospíval a já cítila, že se hlásí staré válečné zranění. Můj milý pan doktor sice odešel mezi anděly, kam bezesporu patřil, ale ujal se mne jiný. Doporučil vyměnit starý kloub za nový, moderní, titanový, made in USA. Představa, že budu zase holka jako lusk, byla blahodárná a já nadšeně kývla. Všechno šlo jako po másle a za deset dní jsem už frčela sanitou domů, kde mě parádně přivítali. Zvláště můj chlapeček se radoval z nové hračky. Hole ho fascinovaly a on je s potutelností sobě vlastní neustále někam odnášel. Lezení po čtyřech pro onu pomůcku se nám stalo zábavnou hrou, kterou jsme si hojně dopřávali.
Se svojí rodinou jsem prožila několik krásných prázdnin v sedle oblíbeného kola, ale brzy jsem opět ucítila to známé nepohodlí v okolí třísla a bederní páteře. Verdikt ortopeda byl jednoznačný. Cysty v kosti a únava materiálu. Reoperace nutná. Tehdy jsem poprvé pocítila křivdu. Hlavou mi běžela otázka, proč mě tělo zrazuje. Vše proběhlo v pořádku a hole mě zdobily jen krátce. Synek vyrostl, pobral rozum, pořídili jsme si pejska a uběhlo pár Vánoc na blátě.
A pak to přišlo. Kost kolem kloubu nevydržela a následky byly nedozírné. Operace byla tentokrát náročná jak pro tým lékařů, tak pro můj organismus. Rekonvalescence trvala rok. Hole se staly mojí nedílnou součástí. Dopřáli mi krásnou a odvážnou červenomodrou kombinaci, takže jsem se alespoň pokusila nosit je jako módní doplněk. A měla jsem úspěch.
Rok uběhl a po tvrdé rekreaci v lázních jsem začala dělat první krůčky bez opory. Šlo to těžko, bolelo to, ale já jsem moc chtěla mít zase volné ruce. O chůzi modelky jsem si mohla nechat jen zdát. V té době jsem si uvědomila, že už nikdy nechci na operační stůl. Že své tělo chci mít pod kontrolou. A že zkrátka nemůžu do úmoru nechávat spravovat něco, co se stále rozbíjí.
Volba padla po několika měsících. Rozhodla jsem se pro něco, co dobře znám. Znovu chodím o francouzských holích. Moje vypracované ruce to hravě zvládají, bolesti se zmírnily a na mou rovnou, nekostrbatou chůzi je radost pohledět. Nesu se jako modelka a také se tak cítím. Můj cit pro harmonii, tentokrát s tmavomodrými holemi, opět nezklamal. Tmavomodrá se krásně kombinuje s oranžovou, citronovou, tyrkysovou, ale i výstřední rudou. Jsem prostě kočka. Muži v dopravních prostředcích se perou, aby mi mohli přenechat své místo. S ochotou a ohleduplností se setkávám na každém kroku. Nedávno mi jeden mladík řekl, že mi to moc sluší!
Na prahu středního věku mám opět pocit, že jsem veselé děvče se všemi předpoklady ke šťastnému životu. S podporou mých hodných a úžasných mužů to přece musí vyjít. Páni ortopedi prominou.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
