* LN Říkal jste, že původně inscenace v plánu nebyla. Co vás přimělo vrátit se k tomuto textu?
Jednoznačně celá záležitost s pražskými divadly, která přešla do sporu o kulturu jako takovou. Ve svém věku jsem se dočkal toho, že mě bude likvidovat pravice, což je pro mě hodně zvláštní, a tak by byla škoda se k tomu všemu nevyslovit, nějak to nezpracovat. Jiří Just mně před pár lety nabízel monodrama pro Janu Synkovou a pak jsme ho nějak odložili. Vzpomněl jsem si na tento text, protože se zajímavě vracel od současnosti do minulosti a obráceně. Hrdinkou je stárnoucí herečka, která čeká na roličku, popíjí a vrací se ke své uplynulé kariéře. Ne příliš zodpovědně hledá, kde se stala chyba a proč na ni zapomněli. Chodí do urnového háje za zemřelým manželem a diví se, že ani zaměstnanci krematoria ji neznají, i když byla v padesátých letech docela známá.
* LN Bude to jen kabaret a písničky?
Ne to bych ani nechtěl, od počátku nám šlo o to vyjádřit se víc do hloubky. Chtěl bych, aby to citové, které je protiváhou chladného rozumu a pragmatického uvažování, tady hrálo prim. Zdá se mi, že ve hře se téměř dialekticky propojuje to, co dnes žijeme, s tím, co bylo -s padesátými léty, ale i s husákovskou dobou. A ukazují se jasné styčné body, je to stálé prolínání a srovnávání. Dnes zažíváme určitou krizi naší demokracie nebo kapitalismu, řekl bych ovšem, že spíš duchovní, protože po ekonomické stránce jdeme nahoru. Ale v duchovnu a kultuře jsme se dostali někam, kde jsme vůbec být nechtěli, vždyť naši politici se už ani nestydí, že kulturu nepotřebují.
* LN Justova hra byla původně monodrama. Jak se vám rozrostla?
Poradil jsem autorovi, aby se návraty hlavní postavy do minulosti rozdvojily. Že mladá a stará by se na sebe mohly dívat jako do zrcadla a vést dialog. Pak přišel nápad se třetí figurou Josefem Zímou a k tomu se přidaly dvě role, které mají doplňovat minulost a současnost. Pustili jsme se do toho i proto, že jsme cítili potřebu nějak artikulovat naši kontinuitu. Ukázat, proč by se nad kulturou neměla lámat hůl a že bychom o sobě měli něco vědět. Vždyť naše identita se proměňuje, změnili jsme se a ani o tom nevíme, už tu dávno máme Evropu. Zachytit a pojmenovat tenhle proces je nutné, o to se třeba komerční scény už vůbec nestarají. Mladí tvůrci ale o tom uvažují, třeba u nás Jiří Havelka, který se toho ve svých inscenacích několikrát dotkl. Naše mentalita se mění, už existuje jiné češství. I proto jsem chtěl text uvést - z tohoto aspektu mi najednou připadal jedinečný.
* LN Jak vás napadlo angažovat také Josefa Zímu?
Figurovala tam postava herce z operety, a tak mě napadlo, že by bylo výborné, kdyby tam byla doopravdy. Udělali jsme z něj zpěváka té doby a herečku nechali, aby se rozhodovala mezi ním a svým už zesnulým mužem. Hodilo se to, protože i ona působila v operetě. Požádal jsem Josefa Zímu, jestli by takovou autentickou postavu nezahrál a nepropojil ji s populárními písničkami konce 50. let, což byl třeba i swing.
* LN Neměl pocit, že ho chcete zneužít?
Vůbec ne, říkal jsem mu, že to bude „retromikrorecitál“, v němž bude dílem jako postava, dílem i za sebe. Na jednom místě tam s ním bude i rozhovor, Jana Synková ho zpovídá, protože jsou oba absolventiDAMUa studovali u Miloše Nedbala. Provedou srovnání, jak to na školách vypadalo tehdy a teď, a tím se to zase prolomí do současnosti.
* LN Lze inscenaci chápat i jako nostalgické ohlédnutí za 50. lety či jejich zhodnocení z odstupu?
Nechci to vůbec hodnotit, ať si to udělá sám divák. Máme tam hodně ukázek z dobových agitek, které se musely dělat všude i v normálních divadlech, kde to ale tak nebučelo jako v úderkách, s nimiž se jezdilo po vlastech. Udělali jsme koláže a z nich je jasné, jak to bylo blbé. Chtěl bych ale zdůraznit jednu věc - člověk, který byl tenkrát mladý a dobře viděl, jak je všechno pitomé, často zároveň prožíval svoje osobní štěstí. I děti v Terezíně byly v některých chvílích šťastné, jinak prostě nejde přežít. To chci vypíchnout. Proti tomu stojí věčná lidská blbost, která je společným jmenovatelem s dneškem. Zase stejná blbost a hloupost má šanci vládnout, dělat kariéru. Jako tenkrát, i když byly jiné podmínky, všichni se báli, zavíralo se do kriminálů. To dnes neplatí, ale jsou jiná kritéria a svinstva, která lidi omezují.
* LN Takže je to hra o nesmrtelné lidské blbosti?
V zásadě ano, i proto se vracím právě do 50. let - protože tu vidím určité rovnítko. A to i přesto, že obě doby svým způsobem nejde srovnávat, ale ta blbost trvá a je nesmrtelná.
* LN Mluvíte o práci na textu a inscenaci s nepřehlédnutým nadšením. Co se změnilo?
Objevilo se hodně nosné téma a mám z toho radost. Opět stavím a modeluju inscenaci jako sochu, nekalkuluji a nejdu na jistotu. Před mnoha lety jsme byli na festivalu v Nancy, kde jsme se potkali se slavným souborem Bread and Puppet. Dělali tam výbornou pouliční inscenaci zaměřenou proti válce ve Vietnamu a měli tam třeba různé citace prezidentských projevů, až mně to přišlo i vulgární. A jejich šéf Schumann mi tehdy řekl, počkejte, až jednou budete mít svobodu, uvidíte, jak bude těžký dělat divadlo. Teprve až budete hrozně naštvaný na politiky a uvědomíte si, že si jenom hrajou do not a občan je jim ukradený, pak vám to zase začne jít. Mockrát jsem si na něj teď vzpomněl.
