Na první pohled vypadá jako zjevné, na čí straně je pravda ve sporu Zelených a Modrých o další směřování ochrany životního prostředí. Panuje totiž klišé, že jedině Zelení to myslí s přírodou dobře, a ti Modří udělají v zájmu průmyslu a velkokapitálu kdovíco. Jenže první pohled často klame a i mnohá klišé jsou často nesmyslná. Je tomu tak i v případě hysterie, která se strhla v zelených kruzích po jmenování „průmyslníka“ Drobila ministrem životního prostředí. Jejím důvodem přitom není to, jestli kůrovec bude moci i nadále řádit na Šumavě či jestli v důsledku obnovení splavnosti Labe z řeky zmizí několik mloků. Důvodem jsou peníze.
Zelení totiž ve jménu ekologie násilně měnili poměr sil na volném trhu. Ti, kdo si museli své místo na slunci odpracovat, byli kvůli zelenému protekcionismu vytlačeni těmi, kdo se dokázali rychle napojit na spolehlivý zelený penězovod. Rychlopěstitelé řepky olejné či investoři do solárních panelů by mohli vyprávět. To, že z pohledu ekologie často i sporadické umělé zásahy do trhu zvyšovaly ceny za elektřinu či potraviny nám všem, Zelené moc netrápilo. Nyní je trápí, že zelený penězovod vysychá. Je to trápí. Přírodě to ale neuškodí.
