Každá centrální banka tvrdí, že při svém rozhodování bere minimální ohled na ceny energií a potravin, protože tyto složky považuje za volatilní a měnovou politikou neovlivnitelné. Proto se centrální banky často zaklínají pojmy, jako je jádrová inflace či měnově-politická inflace, které na rozdíl od klasické inflace neobsahují ceny energií, potravin či úpravy daní.
Argument o neovlivnitelnosti cen komodit určitě platí, pokud se týká jedné komodity nebo úzké skupiny. Cena pšenice určitě odráží loňské sucho v Rusku stejně jako 30letá maxima u cen kakaa nepokoje v Pobřeží slonoviny. Ovšem jak vysvětlit vysoké ceny ostatních komodit? Ceny téměř všech jsou na rekordních úrovních. Je navíc zajímavé, že ceny komodit mezi sebou drží stabilní poměr – za unci zlata si koupím přibližně stejný počet barelů ropy či liber mědi, jako je dlouhodobý průměr. Že by nastala série kumulovaných negativních šoků, které navíc stejně postihují zlaté a měděné doly, ropné vrty a kukuřičné lány?
Možná pro stromy není vidět les. Poslední dekáda byla ve znamení extrémně nízkých úrokových sazeb. Centrální banky od Tokia přes New York až po Prahu prováděly uvolněnou měnovou politiku a do ekonomiky pumpovaly peníze na plný výkon před krizí, během krize a i nyní. Cena „papírových peněz“ klesá v poměru k reálným statkům, a za jeden dolar či jedno euro se tak dá pořídit nejméně komodit, co paměť sahá. Výkyvy jednotlivých cen komodit se dají vysvětlit náhodnými vlivy, jako je počasí či politická nestabilita. Odpověď na vysoké ceny všech komodit je ale nutné hledat spíše u měnové politiky poslední dekády.
O autorovi| PETR SKLENÁŘ, hlavní ekonom Atlantik FT
