Workoholik, kterého nic nezastaví.
* LN Jak je známo, trpíte ušním šelestem - tinitem. Říká se, že jediným lékem je koupit si dům u jezu. Tady u vás v ateliéru je ale ticho jak v kostele.
Místo šumícího jezu mám nonstop hudbu. Když usínám, musím si vzít notebook a pustit DVD. To už je rituál. Představa, že bych si lehl do postele a díval se na hvězdy, je sci-fi. Leda když se v létě na jihu rozjedou cikády. To miluju -přírodní tinitus.
* LN Na ušní šelest pořád nic nevynalezli?
Mně to naštěstí jenom šelestí, kmitočty slyším normálně. Jediný lék je naučit se s tím žít a omezovat hluk. Koupil jsem si drahá tlumítka, abych mohl absolvovat i hlasitější koncerty. Ale člověk pak má stejně pořád ořezané výšky, kytarový tón vás nenese... je to divný pocit.
* LN Jako potisk nového alba Srdeční záležitosti jste použil snímek z koronoskopie. Jak se má vaše srdce?
To byl bláznivý nápad, ale vlastně s tím trojCD souzní. Srdce se má tak, jako se mají srdce, která se znovu lépe nadechnou. By-passy mi nejspíš zachránily život, ale je to zrádné; člověk se otřepe a přestane si uvědomovat, čím prošel. Což je na druhou stranu správně, protože je třeba vymotat se z pocitu, že tětiva je napjatější a Damoklův meč visí nad hlavou. Pomáhá mi samozřejmě rodina a taky práce, tedy muzika. To je záchytná stanice.
* LN A jak se má vaše duše?
Duše se má dobře. Mám úžasného syna v nejroztomilejším věku tří a půl let, daří se mi dělat hudba, která mě baví. Duše je zároveň trochu naštvaná, že srdce po tom varování neodpočívá. Někdy se vkrádají temné mraky, když se mi třeba začne blbě dýchat... Moje duše je vždycky spokojená, když slyší hudbu. Když se linou tóny kytary, je mi teplo a duše vzkvétá. Jsem rád, že se chytá i náš mrňous. Dostal takové malé kytárky, tak si spolu brnkáme.
* LN Má váš syn hudební talent?
On má třeba úplně přečtené moje DVD ze Sazka arény nebo posledního Stevea Vaie. Zná nazpaměť všechny stopy, všemožná gesta... Myslím, že pro něj kytara znamená blaho. Když byl v bříšku, v plodové vodě, slyšel vzdálené tóny. Vesmírná hudba, srdíčko mámy a kytara táty.
* LN Finišujete hudbu k filmu Odcházení. Jak takové skládání probíhá?
Václav Havel mě oslovil a já si začal skládat různé nápady na to téma. Udělal jsem první CD demosnímků, on si z něho vybral hlavní motiv. Začal jsem pozvolna vnikat do Václavovy řeči a světa. Dal mi nesmírnou volnost, což je vlastně zavazující. Nevytyčoval žádná svodidla.
* LN Ztotožňujete se s Havlovým pohledem na svět?
Ta absurdní struna je hodně aktuální, přijde mi to šité na dnešní dobu. Havlovská estetika je specifická. Film jsem během té práce viděl nesčetněkrát, a pořád jsem objevoval nové nitky a vazby. Je to hlubší ponor, není to prvoplánově emotivně rozkryté, jde o vnitřní drama v jeho optice.
* LN První část nového CD Srdeční záležitosti hodně evokuje Pražský výběr, podpořeno je to písní Naše kaše, která pojednává o rozkolu s Michaelem Kocábem. Pořád spolu nemluvíte?
Zatím neuzrál čas. Ta voda ještě musí ustát.
* LN Sledujete Kocábovu politickou kariéru?
Jako každý občan. Já myslím, že Výběr by stejně skončil na tomhle. Už když jsme před pěti lety koncertovali, přišlo mi, že se Michalovi po politice stýská. Tehdy se mu nechtělo do toho říznout a razantně do ní vkročit. Výběr odešel, když se to v něm lámalo.
* LN Zdá se, že hledáte svého nového Kocába, ale nemůžete ho najít - sólistů máte hned několik. Vedle Báry Basikové nebo Moniky Načevy zpívá řada mladých kluků, dost i vy sám...
Představte si, že čtvrt století hrajete s kapelou, která je velkým kusem vašeho já, se zvláštní sestavou lidí, kteří se vzájemně doplňovali a vytvářeli ducha, výběrovský škleb, obsah, filozofii. Michal Kocáb byl ve svém výrazu ojedinělý, fantastický. Celý život pro něj skládáte písničky jako pro frontmana, máte to vnitřně zafixované. Je tedy pochopitelně docela složité, aby muzikantskou a lidskou výpověď člověka po padesátce s -nějakými těmi jizvami, zkušenostmi a sentimenty zhmotňoval dvacetiletý kluk. Musel jsem spoustu věcí nazpívat sám. Nechci lidi moc obtěžovat svým ráčkováním, na druhou stranu, jak ve Výběru, tak ve Stromboli jsem nějaké party měl, mikrofon mi není cizí. Asi poprvé jsem si odzpíval i jednu hodně osobní písničku, kterou jsem věnoval své ženě. Říkám tomu Hapkův syndrom - skladatel prostě jednou za čas chce něco sdělit i zpěvem.
* LN Nepřipadá vám, že tu od let kralování Kamila Střihavky a Dana Bárty chybí opravdové pěvecké osobnosti?
Byl jsem v mnoha porotách různých soutěží, ale ani tak není v mých silách sledovat celou scénu. V podhoubí se myslím najde hodně zajímavých lidí, jen se o nich neví. Pro mě je obrovská osobnost Tomáš Hajíček z Krucipüsku, to je ideální rockový frontman. Nebo David Koller...
* LN To je ale všechno střední, ne-li starší generace.
Na mé konkurzy se třeba přihlásilo až tři sta mladých lidí. V podstatě všichni zpívali anglicky. Někteří fantasticky dávali Zeppelíny a podobné obtížné kusy, ale v češtině se to najednou spláclo do nevýrazné polohy. S Ondřejem Konrádem obnovujeme pořady Na Kloboučku; budeme se pídit po zajímavých nových tvářích.
* LN Když jsme spolu mluvili naposled, definoval jste se jako běsnící hudební klaun na poklidném jezeře. Platí to pořád?
Já myslím, že jsem na novém trojCD docela přitvrdil. Začalo se mi zase líbit řezat do kytar, trošku jsem se i vypořádával s minulostí ve Výběru. Ne že bych začal hrát heavy styl, ale mám kolem sebe mladou, razantní rytmiku, která mě provokuje víc do toho jít. Na prvním CD jsem bigbíťák a trochu i ten klaun. Poklidné jezero a vážnější tóny jsem vložil na třetí kotouček Srdečních záležitostí...
* LN Na album se čekalo opravdu dlouho, leckteří skalní fanoušci už v diskusích na internetu přestali věřit, že vůbec kdy spatří světlo světa.
Na termínovou disharmonii mělo vliv několik momentů. Zásadní byla moje operace srdce. Musel jsem odložit a přesouvat několik rozdělaných scénických projektů a záhy jsem se dostal do velkých presů. Kolegové byli naštěstí tak vstřícní, že na mě počkali... Teprve když jsem dodělal resty, mohl jsem se vrátit k Srdečním záležitostem, přičemž jsem zároveň už jel šňůru skoro čtyřiceti koncertů. Natočit, nazpívat a zprodukovat třiatřicet písniček je kláda. Cílová rovinka byla na můj vkus chaotická, ale udělil jsem si jako poslední šanci termín koncertu v Rudolfinu, kde se začátkem prosince měl odehrát a odehrál křest rukou Václava Havla. Nestihnout tohle, to už by bylo fakt přes čáru.
* LN Nejste náhodou jako workoholik od přírody v termínovém presu celý život?
Systém stresu není jenom negativní, on provokuje k práci. Když děláte film a máte na složení hudby několik měsíců, nemůžete říct režisérovi, že vás nic nenapadá... u scénické hudby prostě musíte skládat za všech okolností. Něco jiného je dělat si písničky na desku, počkat, až nápady dozrají, a pak to hrát naživo.
* LN Před třemi lety jste mi popisoval, jak hrábnete do strun elektrické kytary a letíte ke hvězdám a že je to nutnost... poslední dobou ale hrajete hodně málo.
Já jsem koncerty odložil až na léto z důvodů dodělání desky a dalších závazků. Je fakt, že se mi po hraní stýská, ale chci si na chvíli odpočinout od věčného pendlování a permanentního nebezpečí na dálnici. Jet hrát třeba na sever Moravy, to vám vezme celý den. Muzikanti se většinou na cestě zpět zavlaží, aby jim to ubíhalo svižněji, jenže já už po té operaci abstinuju, takže to prokoukám do tmy a prosedím.
* LN Nová deska odkazuje k hardrocku, art rocku i nové vlně. Jsou Srdeční záležitosti moderní, anebo spíš, jak se dnes říká, retro?
Já už jsem postarší pán, nemůžu vnímat hudbu estetikou mladých kluků. To album je mou vnitřní fúzí; vším, co mě baví. Některé věci jsou určitě pocitově retro a la Pražský výběr. Ale co je retro? Co je moderní? Green Day? Pořád se všichni vrací k Led Zeppelin, pro mě je jejich první deska dodnes moderní. Moderní se mi zdál ve své době minimalismus - Glass, Brian Eno. Gabriel je nadčasový. Jsou to věčné kruhy, vždyť Nirvana byl podobný princip jako Doors. Pro mě je gros hledat něco, co moje stopy odliší. Nechtěl jsem se zařadit do běžného mainstreamu. Složit hit na tři akordy je sice kumšt, ale i omletá voda v bludných kruzích.
* LN Co je pro vás v muzice největší satisfakce?
Z hlediska osobního asi když se mi podaří udělat hudbu, která mě dojme. Je to zvláštní paradox. Někdy složím melodii, v té chvíli si to neuvědomím, ale s odstupem mě vnitřně zasáhne nehledě na to, že je moje. Ne že bych ronil slzy sám nad sebou, ale ten moment... najednou člověku dojde, že se strefil do toho, co dělá hudbu hudbou. Z hlediska pohledu ven jsou satisfakce tváře na koncertech naladěné na stejnou strunu jako já. Muzika je osobní zpověď, kterou na pódiu dáváte ze sebe live. Když ji ostatní přijmou, je to silný pocit. A těší mě taky, když přijdou nejenom vrstevníci, ale i mladí lidé, tátové se synky. Je to pro mě znamení, že ač nehraju kdovíjak aktuální styl, nejsem ze starého železa.
O autorovi| ONDŘEJ FENCL, Autor je hudební publicista a hudebník
