Stál jsem v jednom šiku se všemi tradicionalisty a gurmány, kteří se na růžové dívali s notným despektem. Vždyť je to jen takový módní výstřelek. Babské pití, které se hodí jen někam do přírody či na piknik.
Jenže co když to celé otočíte naruby? Copak musí člověk sedět v naškrobeném límci v nějaké snobské nóbl restauraci, aby si pochutnal na víně? Není krásnější rozpustilá atmosféra radosti ze života, kterou doušky lahodného vína povýší na zázrak? Přesně takové myšlenky mi běžely hlavou, když jsem ochutnal krásné růžové víno v podobě portugalského roséčka vinho verde. Seděli jsme na prohřáté tarase uprostřed Lisabonu a postupně v nás mizela jedna láhev lehkého, jiskřivého moku za druhou. Jako bychom pili lahodnou jahodovou limonádu. Jeho hravost mě zasáhla stejně jako tisíce dalších. V té chvíli se všechno zlomilo a já jsem si uvědomil, jakých hloupostí se dopouští každý, kdo se v nějaké situaci zabejčí. Odhodil jsem klapky na očích a vstoupil do nového fanklubu.
Popularita růžového vína letí nahoru ještě rychleji než bigbeatová raketa šedesátých let s názvem Beatles. Ve Francii růžové víno dokonce poprvé v historii překonalo bílé a posunulo se s 22 procenty podílu na trhu na druhé místo za tradičně preferované červené. Pozor, pozor, jen pro pořádek ještě dodejme, že růžové víno nevzniká smícháním bílého vína s červeným, jak tvrdí škarohlídi (a řada lidí tomu stále věří), ale jen krátkou macerací modrých hroznů.
Růžové víno v sobě spojuje aspekty mládí. Je svěží, rozpustilé a romantické. Patří k piknikům, ke grilování a zahradním slavnostem. Žádná vysoká gastronomie, ale přátelé a pohoda, od jara až do podzimu, od prvních hřejivých dnů až do svátku svatého Martina, který přináší nová, mladá vína.
Začal jsem růžáky aktivně vyhledávat. Jenže jak najít kvalitní růžové víno? Ve vinotéce sice poradí, ale když připravujete večírek pro pár rodin, sáhnete hodně hluboko do kapsy. Naštěstí existují lidé, kteří mají přehled a znají nejrůznější vychytávky. Kde, kdy, co a jak? Můj kamarád Karel je jedním z nich. Když jsme onehdy seděli na skleničce v Monarchu (dobré víno za rozumné ceny), stočila se řeč také na růžové víno.
„Já si kupuji v Tesku Moravskou Růženku,“ prohodil lakonicky, jako kdybychom stočili řeč na pohádky. „Co to proboha je?“ nevěřil jsem svým uším. Vzápětí mi vysvětlil, že za poněkud dětským názvem se skrývá kvalitní přívlastkové víno s příjemnou cenou, které vyrábí respektovaný moravský vinař Marek Špalek z Nového vinařství. Jeho vína dobře znám, ale o Růžence jsem slyšel poprvé.
Když jsem ji však vyzkoušel, musel jsem dát Karlovi za pravdu. Vyzná se. Byly to slušně propité peníze.
Růžovka, nebo plážovka? Tady se krásně ukazuje, jak jsme všichni zblblí honosnými názvy – člověk by podvědomě sáhl po nějakém Chateau de něco, i když ho budou vyrábět z maďarského stolního vína kousek za Plzní. Než jsme se rozešli, vypadla z Karla ještě jedna rada. Prý jestlipak vím, proč se růžákům říká plážovky. Pokrčil jsem rameny. „Tak až budeš u moře, zahrab si růžové víno hluboko do písku, a až se pěkně vychladí, můžeš začít s piknikem.“ Za pár dní odlétám do Řecka.
Růženku s sebou neberu, zkusím to tam s plážovkou.
