Dnes o rozmíškách v Konfederaci politických vězňů Konfederace politických vězňů (KPV) není jen tak obyčejným spolkem. Sdružení, které navazuje na K-231 z roku 1968, hraje významnou úlohu v tom, co sociální vědci nazývají „politikou paměti“. Členové konfederace vystupují jako svědkové utrpení, které zažili v komunistických vězeních, a tím vytvářejí určitý obraz minulosti. K propagaci své verze minulosti nevyužívají jen legitimitu obětí, ale také přímo ovlivňují instituce, které se výzkumem minulého režimu zabývají – předsedkyně konfederace Naděžda Kavalírová je například zároveň předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konfederace nebo alespoň její vedení se staví i do pozice morální autority, z níž chce ovlivňovat politické dění v České republice. O Velikonocích vydalo předsednictvo patetickou výzvu občanům, v níž jsou například sociální demokraté označeni za „staronové příznivce dřívějších struktur“. Podle konfederace, která samu sebe označuje za „svědomí a paměť národa“, nás ohrožuje „zhoubná morální krize“.
Případ Františka Zahrádky ovšem ukazuje, že proti „morální krizi“ není imunní ani sama konfederace. Oč jde? František Zahrádka (* 1930) je bezesporu úctyhodná osoba. V devatenácti letech se zapojil do protikomunistického odboje, několikrát přešel hranice jako kurýr americké zpravodajské služby (CIC). V září 1949 byl zatčen, odsouzen na dvacet let a propuštěn v září 1962. Po roce 1989 se stal jedním z nejagilnějších členů konfederace na Příbramsku, kde se podílel na vybudování Památníku Vojna a Muzea třetího odboje. Nyní dostal od vedení KPV přípis, že není nadále jejím členem, protože by to bylo v rozporu s bodem stanov, podle něhož v KPV nesmějí být bývalí komunisti.
František Zahrádka říká, že členem komunistické strany nebyl, a o jeho členství neexistuje ani žádný hodnověrný doklad. V roce 1949 dostal od CIC za úkol získat nějaké legitimace komunistické strany. Úkol splnil pomocí svého kamaráda, který mu opatřil tři průkazky, z nichž jedna byla vyplněna na jeho jméno. Když byl zatčen, dostal se tento průkaz do rukou StB a Zahrádka, který nechtěl shodit svého kamaráda, byl nucen u výslechů tvrdit, že členem KSČ je.
O věci jednala v roce 2001 smírčí komise konfederace, která dala za pravdu Zahrádkovi. Zatím nebyly objeveny důvěryhodné prameny, které by Zahrádkovo členství v KSČ dokazovaly. Víme pouze o Zahrádkově výpovědi na StB a o legitimaci, jejíž hodnověrnost snižuje to, že byla vystavena před osmnáctým rokem věku a razítko o prověření není z tehdejšího Zahrádkova bydliště v Českých Budějovicích, ale z Pardubic.
Současné „oznámení o nečlenství v KPV“ vychází z absurdního verdiktu vrchního soudu, k němuž se loni dostal spor Zahrádky s jedním nactiutrhačem. Známé „tři přadleny“ české justice, proslulé řadou kontroverzních rozsudků, Naděžda Žáková, Ludmila Říhová a Zdenka Ferešová, rozhodly, že jestliže měl Zahrádka legitimaci KSČ, „byl i jejím členem, neboť legitimace byla dokladem členství“.
Proč vedení KPV nevěří slovu svého zasloužilého člena? Proč nad něj staví verdikt soudu, který je evidentně pochybný, ve sporu, který se jí nijak netýká? Proč předsedkyně KPV shání u nactiutrhače, s nímž se Zahrádka soudí, kompromitující materiály? Zdá se, že KPV upadla do stejného morálního bahna, proti jakému brojí.
Konfederace politických vězňů se staví do pozice morální autority, z níž chce ovlivňovat politické dění v Česku
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
