Z Drážďan až na konec světa před sto lety neohroženě cestoval německý fotograf Erwin Raupp, aby fotografoval exotické a civilizací nedotčené Slovácko. Nebo to bylo trochu jinak?
I když Erwin Raupp (1863–1931) patřil na přelomu 19. a 20. století k nejuznávanějším uměleckých fotografům v Německu, nejvíce jeho fotografií se dochovalo v Čechách. Mohl za to jeho šestitýdenní moravský výlet, který obrazově i textově zpracovává právě vydaná publikace z nakladatelství Studio JB. Raupp působil v Drážďanech, později v Berlíně a v Darmstadtu. Zabýval se portréty, ale i fotografováním krajiny. Jeho styl byl ovlivněn dobovým výtvarným uměním: Kompozice parafrázují postupy secesního malířství, vztah s malbou podtrhovaly i techniky uhlotisku a gumotisku.
Profesionální život Erwina Rauppa v roce 1896 ovlivnila státní zakázka. V Dolní Lužici, tedy nedaleko od svého drážďanského působiště, měl zachytit život Lužických Srbů. Národopisné dokumentování Rauppa zaujalo. S fotoaparátem proto postupně navštívil i ostrov Helgoland, Egypt, Turecko a v roce 1904 se vypravil na Slovácko. Z každé této cesty vytěžil soubor fotografií, které se později objevovaly v tisku. Oceňovány byly především jejich etnografické kvality.
Podle Antonína Dufka, jednoho z autorů knihy, Rauppa k cestě na Slovácko inspirovala návštěva tohoto regionu Augustem Rodinem. Francouzský sochař si sem odskočil po své výstavě v Praze, aby navštívil malíře Jožu Úprku. Rodin byl prý krajem a barvitými lidovými obyčeji jeho obyvatel natolik uchvácen, až je mu polichocenými Čechy připisován jinak nedokumentovaný obdivný výkřik: „Toť pravá Hellas!“ S podobnými představami o civilizací nezkaženém ráji se stopami dávné, z generace na generaci předávané kultury na Slovácko odjížděl i Erwin Raupp.
Hledání východní divočiny Pro Rauppa bylo zásadní setkání s místním učitelem, novinářem a znalcem lidové kultury Františkem Kretzem. Ten mu pobyt na Slovácku pomáhal zorganizovat, působil jako tlumočník a Rauppovi radil, co fotografovat. Za několik týdnů navštívili více než čtyřicet lokalit. Raupp fotografoval náboženské svátky, svatby, portréty „vesnických typů“, trhy, ale i koupající se děti, zemědělské práce, dobytek a krajinu. Fotografie nejsou aranžované, většina skupinových výjevů působí, že fotografovaní neměli o přítomnosti fotografa ponětí. Rauppovy portréty ze Slovácka téměř připomínají fotografie indiánů: S obdivem vytvořené fotografie vrásčitých, životem ošlehaných lidí v bizarních oděvech, jejichž pohledy prozrazují jakousi předmoderní zkušenost a moudrost.
Jenže tenhle divoký východ zdaleka nebyl neobjevenou ani izolovanou zemí. Raupp přijel ze světa, ve kterém jezdily tramvaje, svítilo se elektřinou a telefonovalo se. Z tohoto hlediska mohlo Slovácko představovat jistou exotiku. Ale do Uherského Hradiště, kde se Raupp ubytoval, pohodlně dojel vlakem. Kdybychom se podívali na historické jízdní řády, zjistili bychom, že si Raupp či Úprka mohli ze své moravské Hellady na otočku odskočit do Vídně na sachr či výstavu moderního umění. Jak uvádí Helena Beránková, další z autorů knihy, někdy divoce vypadající lidské typy, které Raupp fotografoval, ve skutečnosti patřili k oblíbeným a zkušeným modelům. Zpěvačku Kateřinu Hudečkovou už v roce 1887 fotografoval Josef Šíma, během Národopisné výstavy pózovala hned v několika pražských fotografických ateliérech i Dušanu Jurkovičovi. Cikánského kováře a muzikanta Jožu Kubíka před Rauppem malířsky portrétoval Miloš Jiránek, Joža Úprka a fotografoval ho Bohumil Vavroušek.
Nedotčenost Slovácka byla spíš mýtem a Rauppovy fotografie víc než odlehlost a zaostalost Slovácka dokumentují sociální nerovnost a rozdíl mezi světem města a vesnice. Vedle etnograficky cenného zachycení života lidí i uměleckých kvalit Rauppovy snímky vypovídají i o myšlenkových stereotypech, které si vzdělaní lidé s životem na Slovácku spojovali: viděli jej jako nezkažený a pravdivý, protože sami žili v jiném prostředí.
Z dokumentu uměním Fotografie Raupp posílal svému příteli Kretzovi do Hradiště. Jeho zásluhou skončily v hned několika muzeích jako součást národopisných sbírek: v Národním muzeu v Praze, v Moravském zemském muzeu v Brně a ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti. K jejich osudu patří i to, že pracovníci muzeí o nich věděli, běžně s nimi pracovali či je i vystavovali, ale jako sbírkové předměty byly znovuobjeveny teprve před několika lety. Byly vnímány jako etnografický materiál, a nikoliv jako samotné snímky: důležité bylo to, co zachycovaly, tedy kroje a obyčeje. Jejich souvislost s fotografickým uměním začala být zjevná až desetiletí po jejich vzniku. Tehdy se také ukázalo, že zatímco se většina Rauppovy fotografické produkce v Německu ztratila či byla zničena, u nás se zachovala její úzce vymezená, ale početná část.
***
Erwin Raupp, Moravská Hellas 1904
Vydalo studio JB, Lomnice nad Popelkou, 2010
