V Letech je vepřín, v Hodoníně rekreační středisko. Oba někdejší romské koncentrační tábory ale pojí podobný osud. BRNO/HODONÍN Léta se tam rekreovali lidé. V místě, kde za války umírali vězni, jsou chatky, restaurace a dokonce i bazén. Dva z původních dřevěných domů ještě stojí a lze se v nich nechat ubytovat nebo jít na oběd.
Místním to už tak nepřipadá. Kámen, na němž text v češtině a v romštině připomíná smutný válečný osud areálu, leží před plotem a hřbitov obětí se ukrývá v lese několik desítek metrů daleko. Žalov, jak se areálu v Hodoníně u Kunštátu také říká, je přitom na Moravě tím čím Lety v Čechách. Podle historických dokumentů jím prošlo v letech 1942 až 1943 celkem 1396 lidí. Z toho 207 jich tam zahynulo a jsou většinou pohřbeni v hromadných hrobech v sousedním lese, menší část v nedaleké obci Černovice. Ti, kteří přežili, zamířili v srpnu 1943 v hromadném transportu do Osvětimi.
O vězně se staral především český personál „Češi mají velký památník v Lidicích pro své mrtvé z války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný svůj památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi,“ popsal postoj někdejších vězňů Eduard Čermák, jehož rodiče přežili věznění v Letech. Vknize Paula Polanského Tíživé mlčení poukazoval na to, že letský stejně jako hodonínský tábor měly z velké části český personál.
Pohřebiště v tichém lese dnes kromě pamětního kamene z poválečného období zdobí také dvanáct let starý monument výtvarníka Eduarda Oláha s romskými symboly - torzem kola kočovného vozu a koňským chomoutem. A kytičky, které tam Romové při výročích transportu pokládají.
Žalovský rekreační areál dodržuje dokonce tvar z doby, kdy v něm tábor fungoval. Ročně se v něm při rekreaci vystřídaly stovky lidí, většina z nich věděla, kde tráví dovolenou. Loni v létě, v době plného provozu, však někteří z nich v anketě LN připomínali, že jsou i jiná místa, která měla ještě tragičtější osud - například v brněnských Kounicových kolejích zemřel podobný počet lidí, jako Žalovem prošel, přesto v nich opět bydlí studenti.
Komplex Žalov přitom nesloužil jen pro Romy. Vyrostl v roce 1940 jako kárný pracovní tábor pro lidi z Moravy tzv. štítící se práce. Až v létě 1942, po vydání protektorátního nařízení o potírání cikánského zlořádu, se změnil v cikánský rodinný tábor a počet jeho obyvatel vzápětí výrazně převýšil původní kapacitu. Rychle se v něm šířil například tyfus a další nemoci. Na konci války v táboře podle historičky Jany Horváthové žili i přestárlí Němci a krátce tam byl i komunistický tábor nucených prací. A pak desítky let rekreační středisko či dětské tábory.
Podle plánu Muzea romské kultury by se měl areál změnit v dokumentační centrum romského holokaustu. Autoři záměru by tam chtěli výukové a vzdělávací centrum věnované dějinám a kultuře Romů. Návrh počítá i s využitím ubytovací kapacity. Školáci, studenti, ale třeba i úředníci by tam potom mohli přijíždět na několikadenní kurzy.
Tábor hrůzy Do koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu byly během 2. světové války posíláni Romové. Mezi lety 1940 až 1944 jím prošlo 1396 osob, z toho 207 osob zemřelo a 871 bylo transportováno. Strážní mužstvo tvořilo asi 40 mužů. Veškerý personál tvořili čeští zaměstnanci. Zemřelí byli pohřbíváni na hřbitově v nedalekých Černovicích a na provizorním hřbitově nedaleko tábora v masových hrobech. zachovalý domek
