Slovo šedá zóna si spojujeme s jakousi charakterovou obojakostí. To přece byli profesionálové, kteří za Husáka fandili disidentům, občas jim přihráli nějakou důležitou informaci (třeba pro odborný dokument Charty 77), ale své sympatie skrývali. Otakar Motejl, právník, který obhajoval disidenty při procesech s nimi, ukázal, že význam šedé zóny mohl být mnohem zásadnější. Právě v tom zůstává dobrou a užitečnou připomínkou.
Obecně přijímaný stereotyp říká, že za normalizace mohl člověk přijmout existenci v pravidlech režimu – pak směl působit ve svém oboru, ale musel potlačit nárok na pravdu, slovy Egona Bondyho musel „zkurvit svůj charakter“. Anebo mohl zvolit cestu života v pravdě – pak ale musel potlačit veškeré profesní ambice. Pokud nepatřil k hrstce lidí, jako byli Václav Havel či Pavel Kohout, kteří se uživili díky honorářům za západní inscenace svých her, byl de facto odsouzen k nekvalifikované práci topiče, myče výloh či nočního hlídače.
Motejl doložil, že šlo čestně působit i v oboru, že tu byla i početně nepatrná, leč jiná šedá zóna. Třeba právníci, kteří sice rezignovali na práci u Nejvyššího soudu či na fakultě, ale jako advokáti dokázali obhajovat lidi pronásledované režimem. Byla jich hrstka, ale díky Motejlovi víme o tom, že existovali. Až vám bude někdo říkat, že za normalizace šlo jen držet krok i hubu a narušovat režim flákáním, nebo se naopak vzdát všeho a žít jako lovná zvěř režimu, připomeňte mu na Motejlově příkladu, že ta volba byla širší.
Čtěte Téma na straně 2
