* LN Před pár dny jste se vrátil z Anglie, kde jste se svojí rodinou strávil Vánoce u strýce. Jaký byl sváteční Londýn?
Můj strýc bydlí v severní části, ve čtvrti Muswell Hill, což je poměrně poklidné místo. Tam jsme zažili takovou tu „poirotovskou“ pohodu. Ovšem v centru byly davy lidí. Hned po Vánocích totiž začaly slevy. Projít se po městě a neztratit přitom děti byl docela stres. (směje se)
* LN Jak často do Londýna jezdíte?
Zhruba každé tři měsíce. Je zajímavé, kolik krajanů tam dnes potkávám doslova na každém rohu. Byl jsem třeba v severním Londýně v pubu Green Man, kde se můj otec za druhé světové války seznámil s maminkou. Chtěl jsem tam s fotografem udělat pár fotek a tak jsem to začal anglicky vysvětlovat chlapci, co tam obsluhoval. A on povídá: Miro, na mě nemusíte anglicky, já jsem z Trnavy... Nebo jiná komická situace - vystoupil jsem se strýcem z metra přímo na Piccadilly, kde býval Tower Records - nyní Virgin Records, ohromný obchoďák s cédéčky, kde se často konají autogramiády. Přímo před tím obchodem jsem se ocitl uprostřed zájezdu Moraváků z Jihlavy a ti se na mě hned vrhli, Mirku, co tady děláte, podepište se nám. Můj strejda jen nechápavě kroutil hlavou, do toho se začali nabalovat cizinci, kteří též vycházeli z metra a jakmile viděli, že tam je autogramiáda, chtěli podpis taky - co kdybych byl třeba slavný kytarista z Coldplay? Musel jsem se smát při představě, jak ti Skandinávci luští doma můj podpis a odhadují, kdo jsem.
* LN Vaše matka - Angličanka následovala po válce otce na Slovensko. Nelitovala někdy, že odešla z vyspělé demokratické země do totality?
Víte, já jsem se jí na to vlastně ani nestihl zeptat. Spoustu věcí jsem si dřív neuvědomoval, třeba to, že cestovní doložka byla nonsens. Byla to prostě realita, do níž jsem se narodil a takové otázky jsem nekladl. Nedávno jsem našel dopis, který máma psala v devadesátých letech do rádia BBC. Oni totiž vyzvali Angličany, kteří žili v zahraničí, aby sepsali svoje příběhy. Mám ten dopis schovaný, nebyl jsem schopný ho úplně dočíst, protože mě dost rozesmutnil... V tom dopise, který nakonec nikdy neodeslala, byl celý její život v kostce. Vyplynulo z něj, že následovat otce pro ni bylo velice těžké rozhodnutí, ale že to udělala, protože chtěla, aby děti měly oba rodiče. Moji rodiče spolu byli 50 let a nikdy neuvažovali o rozvodu a maminka si nikdy nestěžovala.
* LN Čím se v Bratislavě živila?
Učila anglickou konverzaci. Práce měla dost, ale většinu energie věnovala rodině. Dětem a otci.
* LN Takže klasický patriarchální model - v této souvislosti si ale vybavuji váš výrok, že muž by neměl od ženy automaticky očekávat, že mu bude poskytovat servis tak, jak to dělávala vaše maminka. Jaký model soužití praktikujete se svou ženou Katkou?
Připojuje se manželka Kateřina: Teď jsem zvědavá, co řekneš! Můj ideál není ten, že manželka sedí jen doma a stará se o děti a já dělám byznys nebo něco podobného. Nevyžaduji teplé večeře a neočekávám od ženy, že mi bude balit kufry, když někam pojedu. Jsem v tomto směru dost flexibilní.
* LN Všimla jsem si, že Katka je zdatná manažerka. Doprovází vás na rozhovory, domlouvá termíny...
Ono to začalo nevinně, občas se mi třeba podařilo domluvit si televizi v Praze a zároveň jsem měl hrát někde v Ostravě. Když jsem to takhle párkrát udělal, vzala to Katka do svých rukou. Je výborná organizátorka, navíc je inženýrkou ekonomie, takže se vyzná ve finančních záležitostech, rozumí i daním. Spoustu věcí je schopná vyřešit mnohem lépe než já.
* LN Jenže ve vztahu, kdy spolu manželé žijí i pracují, to může začít skřípat.
To ano, ale u nás to doufám nehrozí. My se dost dobře doplňujeme. Já Katku obdivuji kvůli mnoha věcem, ale jedna z těch nejvýraznějších je její smysl pro povinnost. Ona dokáže fungovat i v situacích, kdy já jsem na pokraji duševních a fyzických sil - například když přijedu domů po koncertě, na který jsem jel stovky kilometrů a celé to odřídil - to jen sedím a několik hodin nejsem schopen se ani pohnout, natož něco řešit. A kolem mě to kmitá - dějepis, angličtina, děti zaopatřené, pes vyvenčený... Motorem naší rodiny je manželka. Jednoznačně.
* LN Nabíjí vás vaše děti emocionálně, nebo jsou spíš vysavačem energie?
Jak kdy, někdy dokáží být strašně únavné, jindy jsou velmi inspirující. Dneska už jsou v takovém věku, že se s nimi dá povídat o věcech, které mě hodně baví. Třeba o hudbě. David hraje na bubny, což je zajímavé, protože já jsem se nikdy jako bubeník neprojevoval, dokonce ani o ten „we will rock you“ rytmus jsem se nikdy nepokoušel...
* LN Davidovi je třináct a Lindě sedmnáct. V pubertě se děti vůči rodičům vymezují spíš negativně, s přehnanou kritičností. Už to u vás probíhá?
Ne, to se zatím neděje. Jediná poznámka, kterou na mě vždycky má David, je... Katka: Že už mu nemáš pouštět Beatles! (směje se) Přesto... nedávno koukal na DVD s filmem Help a úplně ho to sebralo. Dokonce si přivedl i kamaráda ze školy a jenom zírali, jak je možné, že film, který vznikl před tolika lety, působí tak současně.
* LN Dokáže pochopit i to, že kdysi jste si desky západních kapel nemohli koupit v obchodě, ale, jak říkáte na Slovensku, na „korze“?
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
To by asi nepochopil. Já se mu to ani nesnažím vysvětlit. Je to podobné, jako když naši rodiče vyprávěli, jaké to bylo za války nebo když do školy přišel na besedu partyzán. Já bych se nerad dostal do mentorské pozice, jen občas poznamenám, představ si Davide, že když jsem byl malý, nebyla ani televize, ani video, bylo jen rádio po drátě s jednou stanicí a v neděli v osm pohádka. A on se na mě dlouze zadívá a já vidím, že nemá smysl vysvětlovat tohle někomu, kdo může jít na internet, skype, ICQ, pro koho je přirozených třicet televizních programů.
* LN Z toho, co říkáte, vyplývá, že se minulostí moc nezabýváte, že žijete spíš přítomností. Jak se v této souvislosti díváte na to, že se i po osmnácti letech od převratu ve společnosti hodně řeší to, kdo si zadal z bývalým režimem - viz kauza s Václavem Neckářem nebo Jarkem Nohavicou?
Když je někomu dvacet, je mu nějaká minulost celkem lhostejná. Ale ten, komu je po padesátce, se k ní vrací, bilancuje. Oba tyto postoje jsou pro mě legitimní.
* LN Přesto se mi zdá, aniž bych hodnotila, zda to je dobře nebo špatně, že se k minulosti vracíme v Čechách možná trochu víc než na Slovensku. Pro příklad -poté, co legendární slovenský zpěvák Pavol Hammel nahrál novou desku s Radimem Hladíkem a objevil se v České televizi, na web ČT kdosi napsal, že Hammel byl v seznamech spolupracovníků Státní bezpečnosti, dokonce i s číslem, pod kterým byl evidovaný.
Tak vidíte, tohle slyším poprvé. Pokud vím, tak Pali měl funkci ve Slovkoncertě, ale víte co? Pro mě tohle není vůbec důležité. Pro mě je důležitý Pavol Hammel jako člověk, bez něhož si vůbec nedokáži představit slovenskou populární hudbu. Bez Hammelovy kapely Prúdy by neměl na co navazovat Limit, Modus s Marikou Gombitovou, Rišo Müller ani Elán, protože někdo musel otevřít ty dveře a přesvědčit všechny ostatní, že bigbítová hudba se dá zpívat slovensky a s kvalitními texty. Pavol Hammel, Marián Varga a Dežo Ursíni jsou tři základní jména, na kterých stojí novodobá slovenská písnička. A album skupiny Prúdy Zvonky zvoňte je pro mě stále nejlepší slovenská deska. Tohle překryje všechno to, o čem mluvíte. V takovém prostředí jsme jednoduše žili, každý měl svoji volbu. Já jsem například nikdy žádnou funkci neměl, nikdy jsem o nikom nikde nerozhodoval. Asi jsem to měl v tomto ohledu jednodušší.
* LN Ale člověk, který měl britskou matku, nemohl zůstat nepovšimnutý. Nesnažila se vás StB získat ke spolupráci?
Ne, měl jsem štěstí, že po mně nikdo nic takového nechtěl, i když jsem občas vycestoval na Západ. Asi i proto, že jsem nikdy nebyl žádný „vedoucí“. Zřejmě jsem působil nespolehlivě. Podle toho, co se ještě teď dovídám, v čem jsme vlastně žili, si připadám, že jsem byl „boží člověk“.
* LN Že se vám to vyhnulo.
Přesně tak. Přitom když si vybavuji naše hovory s kamarády, kdy jsme se bavili otevřeně o všem možném, tak mě udivuje, že to nikomu nevadilo, když dnes slyším, kolik lidí bylo všude možně zapojených...To, co je dnes úplně jasné, jsme ani netušili, proto se mi ta minulost strašně špatně posuzuje.
* LN Máte bratra Tonyho, který bydlí v Bratislavě, ale váš starší bratr Jason, který se ještě narodil v Anglii, zemřel v pětadvaceti letech. Jak se to stalo?
Já na to dodnes nemám odpověď. Rodičů jsem se neptal, protože to pro ně byla otevřená rána a dnes už nežijí. Můžu se jen domnívat a osobně si myslím, že u bratra došlo k jakési depresi, ale ne chvilkové, že to bylo něco hlubšího. Mně bylo v té době nějakých sedmnáct a bratr byl o osm let starší. V té době mi připadal dospělý, ale když se dnes podívám na někoho, komu je pětadvacet, říkám si, že to je vlastně ještě chlapec. Každopádně to byla předčasná smrt. Dlouho jsem se z toho nemohl vzpamatovat, ale i po těch letech cítím, jako by byl můj bratr stále se mnou.
* LN Jaký váš zážitek z loňského roku patří k nezapomenutelným?
Na sklonku roku jsem měl vzácnou možnost vystoupit v Brně na jednom pódiu se zpěvákem Donovanem. Já jsem celý život snil o tom, že si s ním budu moci zazpívat ten druhý hlas v písničce Colours, znáte takový ten popěvek „that's a time“, na který ten druhý hlas odpovídá stejně „that's a time“? A to se mi splnilo. Navíc jsem s ním po koncertě mohl ještě dvě hodiny debatovat, na všelicos jsem se ho vyptával, protože to je člověk, který spolupracoval s Beatles, zná se s Dylanem. Během toho setkání jsem si uvědomil, že taková legenda, jako je Donovan, který není jen hudebníkem, ale i básníkem, si nejvíc váží toho, když může pracovat, dělat nové věci, točit desky, protože konkurence, která se tam na něj valí, je stonásobně větší než u nás. Když jsem se s ním loučil, řekl mi, že je skvělé, že stejně jako on i já mohu dělat to, co mě baví a pobídl mě slovy „keep doing it“ (pokračuj v tom dál).
* LN A tohle motto si s sebou nesete do roka 2008?
Ano. Já nechci ustrnout, i když to zní zvláštně, když jsem před pár měsíci vydal retrospektivní dvojcédéčko 22x2 The Best Of. Už se těším na to, jak budu od ledna psát nové písničky a třeba, až se znovu potkáme, budu mít na kontě další CD z písniček, které napíšu v roce 2008.
***
Curriculum vitae
* Slovenský zpěvák, skladatel a textař se narodil 21. října 1952 v Bratislavě. *V pop-music začínal jako člen skupiny Modus. *V roce 1977 získal společně s Jankem Lehotským a Marikou Gombitovou zlatou Bratislavskou lyru za píseň Úsmev. *V období 1976-1980 natočil s touto skupinou dnes už klasické hity Dievčatá, Drahá, Zažni a další. *V roku 1981 založil s Lacem Lučeničem skupinu Limit a vydal se na sólovou dráhu. * První sólové album dostalo název Doktor Sen. V roce 1982 se Miro stal prvním slovenským zlatým slavíkem, když předstihl v tehdejším Československu Karla Gotta. * Zahrál si v muzikálu Neberte nám princeznu, moderoval hudební magazín Rytmic a byl šéfredaktorem časopisu Popcorn. *V roce 2003 mu vyšla kompilace The Best Of 93-03 a kniha Meky. Autorská deska Dúhy vyšla v říjnu 2005 a výběrové dvojalbum 22x]2 The Best Of v říjnu 2007. * Loni odmítl nabídku stát se porotcem slovenské verze Superstar s poukazem na to, že to není jeho šálek kávy. * Miroslav Žbirka je ženatý a má tři děti. Se svou druhou ženou Kateřinou žije v Praze, kde vychovávají dceru Lindu (17), která si už s otcem zazpívala na koncertě a syna Davida (13), který má svou kapelu, v níž hraje na bicí.
Slovensko-anglická rodina.
Anglická matka a slovenský otec vychovali tři syny.
Na snímku vlevo nahoře Miro s bratrem Jasonem, který zemřel v pětadvaceti letech. Dodnes jezdí ke svému strýci do severního Londýna (na snímku před jeho domem). Obě jeho děti jsou hudebně nadané. Dcera Linda zpívá, syn David (na snímku vlevo dole) hraje na bicí.
Koláž LN - RaKa
