Když předloni uspořádal velký jubilejní koncert v pražské Lucerně, měl Michal Prokop za sebou už velmi úspěšný comeback v podobě alba Poprvé naposledy. Na sklonku roku svých šedesátin si k sobě na jeviště pozval spřízněné kolegy napříč generacemi.
* LN Koncert v Lucerně byl jakousi bilanční přehlídkou k šedesátce. Jak jste se tehdy cítil?
Upřímně řečeno vůbec jsem si nemyslel, že se něčeho podobného dožiju. Z branže jsem odešel v roce 1990, tenkrát jsem si myslel, že už nikdy nic nenatočím, a dokonce že nikdy nebudu už hrát. Po sedmnácti letech pak ale vznikla deska Poprvé naposledy, bez ní by nebyla tahle Lucerna a asi ani nic dalšího. Bylo to ovšem velké riziko. Takové comebacky jsou nebezpečné vždycky a po sedmnácti letech zvlášť. Pomohlo hlavně to, že Pavel Šrut pro mě poprvé napsal úplně všechny texty - nové, žádné vymetené šuplíky, v některých textech dokonce cituje některé naše společné starší písničky. No a díky tomu, že se to překvapivě povedlo a chytilo, řekli jsme si, že uděláme jeden velkej koncert v Lucerně. Potom mě ještě bratr přesvědčil, že je potřeba to i natočit na DVD, protože možná se mi už nepodaří nikdy něco podobného udělat. Já sice tehdy ani takovou ambici neměl, ale dneska jsem rád.
* LN Pozval jste si muzikanty a zpěváky různého věku a různých stylů. Jaký byl váš klíč?
Představit celou vývojovou linku muziky těch let. Lidi, kteří mě ovlivnili, od kterých jsem se učil, pak ty, s nimiž nebo vedle nichž se mi dobře hrálo a hraje, až po ty, v nichž vidím jakési pokračování, ty, kteří ten „můj“ styl a žánr hudby ponesou dál. Tedy jsme začali u Jiřího Suchého. Jeho písničky jsme si hráli kdysi na kytaru doma v kuchyni - pamatujete třeba Vzduch je modrým nikotinem nasycen... nebo jeho Blues pro tebe, první český rokenrol? Suchý byl zkrátka u zrodu nás všech. A skončili jsme s Danem Bártou a se Zdeňkem Bínou, který mi připomíná mě samotného, když jsem byl mladý, jenže hraje mnohem líp, než jsem tehdy hrával já... Mezi tím Mišík s Hladíkem, to jsou generační souputníci, a Petr Skoumal, který má lví zásluhu na tom všem, protože moje nejlepší písničky byly od něj. Chtěl jsem si s nimi společně v Lucerně zazpívat, ale taky jim poskytnout vlastní prostor. Například Jiří Suchý si Blues pro tebe vybral sám a Pramínek vlasů jsem od něj chtěl zase já, to je hit, který přežije všechno. V Lucerně se to jasně ukázalo, zpívali ho s ním i ti nejmladší.
* LN Na DVD připomínáte v archivních nahrávkách i své první úspěchy. Vlastně jste se už na samém počátku ocitl se skupinou Framus Five v Lucerně, což byl skoro zázrak. A ještě jste tam dostal cenu jako nejlepší zpěvák...
To je pravda, první Lucernu jsme prožili v prosinci 1967, na prvním Československém beatovém festivalu. Prošli jsme sítem různých soutěží až do toho výběru pro finálový večer. Dostat se mezi sedm nejlepších kapel v republice, to pro nás byla velká pocta. Když si uvědomím, že jsem teprve v lednu v tom sedmašedesátém poprvé zazpíval před lidmi do mikrofonu a za necelý rok už jsem byl na jedné scéně s kapelami, ke kterým jsem doposud vzhlížel jako k nedostižným vzorům...
* LN Myslel jste si tehdy, že se stanete muzikantem? A že budete ve velkém sále Lucerny slavit šedesátiny?
Proboha8230]V té době jsem ani nemyslel, že by mi někdy mohlo bejt šedesát. Do té doby mě taky ani ve snu nenapadlo, že by hudba mohla být něčím jiným než koníčkem. Měl jsem tehdy před diplomkou na VŠE a to, že se budu další čtvrtstoletí muzikou živit, jsem vůbec nepředpokládal.
* LN Myslím, že jste jako hráč na kytaru původně ani neměl v úmyslu zpívat?
Kdepak, to bylo vlastně z nouze, protože nebyli lidi, kteří by chtěli a uměli zpívat to, co jsem já chtěl.
* LN Tedy rhythm&blues?
Byli jsme dost ovlivněni jazzem, chodili jsme do Reduty, do Violy, naše hvězdy byli Honza Hammer jr. nebo Laco Deczi. Nejvíc mě ovšem ovlivnil Ray Charles, americká muzika. Postupně jsme se dostali i k britským Animals nebo Rolling Stones. Takovou hudbu jsme chtěli hrát. Ale zdejší kapely nebyly tak stylově vyhraněné. Olympic byl pro nás sice největší hvězdou, ale už začal inklinovat k tomu, co dělali třeba Beatles, vícehlasé písničky. Matadors byli tvrdí, ale taky to byla spíš ta britská kytarová škola. Tím, že jsme byli asi úplně první skupinou jasně vyhraněnou do jednoho stylu, jsme byli dost ojedinělí, a zřejmě i proto ten úspěch na beatovém festivalu.
* LN Zastihl vás v obecně příznivém čase, roky 1967, 1968 mladým mnohé slibovaly...
Najednou se leccos otevřelo, přicházely i nabídky ze zahraničí, třeba do západního Berlína. Ambice byly, první naděje ale sovětská okupace rozmlátila na cucky. Někteří odešli ven, někdo přestal hrát vůbec, byl to pro rockové kapely smrtící zásah.
* LN A co vy? Neodešel jste, a ani hrát jste nepřestal, i když kapelu jste poměrně brzy rozpustil.
Framus jsem rozpustil v roce 1971, normalizace nastoupila tvrdě a semlela asi nejvíc mě samotného, protože já podlehl tomu tlaku, a na skoro deset let se ponořil do popíku, kterej mi vůbec nešel. Nemám tu dobu rád v mnoha směrech. Nešlo mi to od srdce. Ne že bych to snad flákal, já se fakt snažil, ale ta hudba jako žánr mi nesedí, lidi mě nechtěli, chodili na Hanu Zagorovou, to je úplně jiné publikum. Bylo to nepříjemné, já to cítil a věděl, a tím to bylo horší. Všechno navíc bylo spojeno s neustálým normalizačním tlakem tehdejší kulturní politiky. Někteří kolegové se s tím uměli srovnat, já ne, a než se mi podařilo od toho urvat, dost jsem tím trpěl.
* LN Jak jste se živil?
Například rok jsem hrál s Evou Pilarovou, řekl jsem jí ale tehdy na rovinu, že je to jen na dobu, než si někoho najde. Pět neděl jsem taky zpíval s Karlem Gottem ve sboru v západním Německu, celej rok jsem pak za to žil. To bylo v sedmdesátém osmém roce, asi pětadvacet koncertů připomínajících 10 let Karla Gotta v Německu. Velká sláva. A pro mě poučná a cenná profesionální zkušenost. Zjistil jsem kromě jiného, jak to v tom štajdlovském velkém šoubyznysu chodilo a hlavně jak to chodí u lidí, kteří nestojí na forbíně, to jsem neznal. Být jen součástí nějakého stroje, organismu, to by každý frontman měl prožít, jinak nepozná mentalitu muzikantů. Jednou z mála světlých stránek v tomhle období byla semaforská éra, když jsem hrál v Suchého a Havlíkově Kytici. Na to vzpomínám rád.
* LN Nakonec jste Framus Five obnovil - a šlo to?
To bylo začátkem roku 1979. Tehdy jsem zase pomalu začal budovat novou existenci. Ale ještě to pár let trvalo, než to začalo být opravdu ono. Postupně jsem během těch let pochopil, že na to jenom sám nestačím, že potřebuju parťáky, protože já jsem týmovej hráč. Láďa Kantor, s nímž jsme se letmo znali ze Semaforu, mě nasměroval na tu parketu, na které jsem dodnes. Spojil mě s lidmi jako byl Pavel Šrut, Petr Skoumal, Honza Hrubý a další, které jsem sice znal, ale nenapadlo mě, že bych s nimi mohl dělat. Tak vznikl tým, s jehož základem vlastně pracuju dodnes. A tou parketou se stalo rockové písničkářství opřené o kvalitní české texty.
* LN Když jste se v devadesátém roce rozhodl jít do politiky, s hraním jste nadlouho přestal. Muselo se vám stýskat...?
První dva roky jsem nehrál vůbec, myslel jsem si, že už nemám co říct a že se budu věnovat novému řemeslu, tehdy to byla politika. A na rozdíl od některých kolegů, kteří do ní vstoupili podobně jako já nepřipravení, jen s nějakým jménem, jsem si byl vědom, že politika je profese, a rozhodl jsem se, že se ji naučím. Poctivě jsem se snažil. A pak jsem se náhodně dostal znovu na jeviště a u Vládi Mišíka a Etc. pak osm let hostoval. Dal mi vždycky velký prostor, čtyřicet minut, takže jsem na jevišti občas stál a byla to pro mě živá voda.
* LN I teď hrajete spíš vzácně, ale je vidět, že si to užíváte.
Hraju do roka maximálně tak čtyřicetkrát. Současný Framus Five - kapitola III, jak říkám, je složen z několika segmentů jiných skupin - natolik se ale známe, že jsme spolu schopni hrát. Je to kus Yo Yo Bandu, kus Blues Bandu a kus Kukulína Honzy Hrubého. Máme všichni různé svoje projekty, ať už hudební nebo ty moje televizní, takže není snadné dát nás časově dohromady. Není toho moc i proto, že pořád zpívám v původních tóninách. Nesnáším předkapely, takže jsem na place vždycky dvě hodiny. Odehrajeme s touhle kapelou něco přes dvacet koncertů ročně, plus ještě pár koncertů v komorní klubové akustické sestavě s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým. To je zas trochu jiné hraní, jiný repertoár, jsme tam tři rovnocenní partneři. Našli jsme vzácný model spolupráce. Pořád je to radost a vzrušení.
* LN Co vás nejvíc vzrušuje? Potlesk?
Hra v tom pravém slova smyslu. Nejde jen o to se předvádět, dokazovat si a jiným, že ještě umíme hrát, předvádět úžasný sóla. To sice taky, protože my jsme holt ta generace, která chtěla dokázat, že rocková hudba je taky trochu umění. Ale to, co nás opravdu na tom baví nejvíc, je hra samotná. Mě to zkrátka baví, koukám, co z kluků vyleze, čekám na to - nikdy nic není přesně „dopřipravené“ a v tom je to pravé potěšení.
***
Michal Prokop o DVD LIVE 60 Na DVD je vidět, že hrajeme staré i nové věci. Koncert byl ohlédnutím za čtyřiceti lety mého zpívání. Mám třeba velkou vazbu na píseň Zloděj času. Je to podle mě jedna z nejlepších písniček, jaké Petr Skoumal pro mě napsal, i když asi nikdy nebude tak slavná jako Kolej Yesterday. Ta se zřejmě trefila i do určité doby a pocitu velké části posluchačů. Já mám ale rád i další staré písně, mně na nervy nejdou, vždycky je rád znovu zpívám. Kolej i ty Funebráky nebo Karlův most -jsem rád, že ty písničky mám že i po letech jsou schopny lidem něco říct.
Pět neděl jsem taky zpíval s Karlem Gottem ve sboru v západním Německu. Být jen součástí nějakého stroje, organismu, to by každý frontman měl prožít, jinak nepozná mentalitu muzikantů
