LEKCE ZE ŽIVOTA
Rok po vítězství ve Wimbledonu byl nejhorší v mé kariéře. Otec měl leukemii, ležel v kritickém stavu na Bulovce. Nevěděl jsem: odcestovat, neodcestovat? Na jeho popud jsem na turnaje do Ameriky nakonec odjel. Když jsem odcházel z nemocnice, jako by mi něco řeklo: „Otoč se!“ V okně ve druhém patře stál táta a koukal na mě. Tušil, že mě vidí naposledy. Dlouho jsem si vyčítal, že jsem u něj nebyl až do jeho smrti.
Během pár měsíců jsem ztratil oba rodiče. Ještě předtím než onemocněl otec, zjistili lékaři rakovinu u maminky a vzali jí část prsu. Nesla to těžce. Coby vyhlášená krasavice byla v rodných Poděbradech v mládí zvolena královnou krásy. Zemřela v prosinci téhož roku jako táta. Oběma bylo teprve něco přes šedesát, určitě tu mohli ještě pár let být. Třeba by se dožili pádu režimu, který jim tolik ublížil.
Otec musel z důvodu „nadměrného počtu advokátů“ do výroby. V roce 1951 zavřel svoji kancelář a nastoupil jako dělník v ČKD v Karlíně. V šest označil na píchačkách nástup a celou směnu svářel příruby na kotle. Po škole jsem na něj čekal před fabrikou a šli jsme na Invalidovnu na kurty Čechie, kde si přivydělával jako správce. Dělal jsem dva sporty najednou. Vedle kurtů bylo hřiště Dukly Karlín a já toužil za to mužstvo hrát, a tak jsem s tenisovou raketou honil i fotbalový míč. Otec mě do ničeho netlačil, chtěl, abych se rozhodl sám. A taky mi nikdy nenadával, když jsem prohrál.
Není fyzicky namáhavějšího turnaje než Roland Garros. Antuka, dlouhé výměny, několikahodinové pětisetové maratony. Po finále s Nastasem v roce 1971 jsem si uvědomil, že dvakrát po sobě vyhráli Paříž po válce jen čtyři hráči. Byl mezi nimi i náš „Egypťan“ Jaroslav Drobný, pak já... Později už jen Borg, Lendl, Courier, Bruguera, Kuerten a Nadal.
Dodnes mi předhazují, že jsem ve Wimbledonu v roce 1973 neměl pořádnou konkurenci. Měl. Hrálo tam 128 hráčů jako na každém granslamovém turnaji. Musel jsem sehrát sedm těžkých utkání, aby se mi splnil sen každého tenisty - vyhrát Wimbledon.
Před finále Wimbledonu jsem byl pod velkým tlakem. Metreveli byl nejnepříjemnější soupeř, jakého jsem mohl dostat. Od vpádu cizích vojsk uplynulo pět let. Po vítězném semifinále nad domácím Taylorem jsem slyšel ze všech stran: „Přece nenecháš vyhrát Rusa!“ Do šatny za mnou přišel Fred Perry, vítěz z let 1934 až 1936, odvázal si kravatu a dal mi ji se slovy: „Od wimbledonského klubu dostaneš stejnou, ale tahle je ode mne. A pamatuj si, je úplně jedno, jestli někdo startoval, nebo nestartoval. Protože Wimbledon nikdy nevyhrál slabý hráč!“ Hrál jsem tenis v paradoxní době. Úspěchy v Davisově poháru, nabitá Štvanice, národ u televizních obrazovek. To byla jedna strana mince. Na druhé straně jsem se dostal do situace, kdy jsem byl prezentován jako typický produkt socialistické tělovýchovy. Měl jsem pocit, že tenisu pomáhám, že se konečně dostává na úroveň fotbalu a hokeje. Jenže masová tělovýchova a kolektivní sporty dostávaly vždy přednost. Tehdejší ideologii neodpovídalo zejména to, že se hrálo na „open“ turnajích o dolary.
Tenisové kurty na Štvanici málem zanikly. Když se stavělo metro pod Vltavou, v plánech projektantů kurty chyběly. Silou svého jména jsem se zasadil o to, aby vznikl nový areál. Asi rok před jeho dokončením přijel předseda bývalého ÚV ČSTV Antonína Himla na kontrolní den. Vylezli jsme na tribunu, rozhlédl se a řekl: „To je paráda! Co by za takový stadion některé tenisové země daly. Ale musím tě na něco upozornit. Jednou přijde doba, kdy tě tady nebudou chtít nechat ani zahrát!“ Projevilo se to jinak.
Po revoluci mi vyčetli, že jsem se paktoval s komunisty. Já jsem ale na vstup do strany nikdy neměl ani pomyšlení - táta by mi to neodpustil, obracel by se v hrobě. Nebýt nové Štvanice, I. Český Lawn Tennis Club by možná přestal existovat.
Byl jsem schopen udělat víc pro druhé než pro sebe. Nepochopil jsem, kde se později v lidech okolo tenisu vzalo tolik zášti, zloby a nenávisti vůči mně. Když jsem se pustil do výstavby Štvanice, říkal jsem si, že to dělám pro český tenis. Pak jsem se stal ředitelem areálu a posléze prezidentem svazu a řadu z nich zaměstnal, dal jim možnost vychovávat nové hráče. Na vlastní kůži jsem poznal význam rčení „Pro dobrotu na žebrotu“.
Podařil se nám zázrak. Jako v první komunistické zemi jsme v Československu uspořádali turnaj série Grand Prix. Za dvanáct let v Praze startovala spousta skvělých hráčů i z první světové pětky - Bruguera, Kafelnikov, Rios. Když jsem v roce 1998 po nechutném průběhu valné hromady, kde proti mně na post prezidenta svazu kandidoval i Václav Klaus, z tenisového hnutí odešel, veškeré moje dlouholeté snažení se hodilo přes palubu. Můj nástupce Ivo Kaderka pak turnaj zrušil... Žil jsem tenisem na úkor svého soukromí. A doplatil jsem na to, manželství se mi rozpadlo. Po jedenadvaceti letech jsem se za nepříjemných okolností rozvedl. Občas si říkám, jestli to všechno stálo za to. Spor o majetek soudy řešily dvacet let a tou dlouhou dobou mě výrazně poškodily.
Nepotřebuju si s nikým vyrovnávat účty. Knížku Tenis byl můj život jsem napsal z jediného důvodu: aby se tenisový fanda dozvěděl, jak to doopravdy všechno bylo. Bez jakéhokoli přikrášlování, osočování či napadání. Aby pochopil, že jsem český tenis po skončení své kariéry v roce 1982 bral jako svoje poslání. Bylo to dalších sedmnáct let. Nelituju, rozhodl jsem se dobrovolně.
Možná jsem se měl zachovat jinak. Jako řada světových sportovců nechat vlastenectví vlastenectvím, myslet především na sebe a včas odejít do Francie, Anglie či USA. Tam jsem dodnes vítanou osobou...
O autorovi| PETR KOLÁŘ, Petr Kolář je publicista na volné noze
