Jako by vládní koalice neměla dost příležitostí k hádkám mezi sebou, začala se poohlížet ještě po vnějších podnětech, pomocí nichž by se mohla rozkližovat.
ČSSD se po loňských nevítězných volbách a následném rozhodnutí odložit volbu nového předsedy až na příští jaro ocitla mimo hru. Právě tím ovšem ovlivnila sestavování vlády. Jestliže ČSSD byla nevítězem voleb, pak o ODS lze mluvit jako o nehegemonovi vládní koalice. Ať už Petr Nečas vyjednával vládu lépe, či hůře, byl omezen tím, že jeho partneři věděli, že nemá alternativu. Za jiných okolností mohla ODS aspoň naoko zkusit rozehrát námluvy s ČSSD, aby ukázala, že není tak úplně u zdi. Bylo by to pro ni ožehavé - strašidlo velké koalice tuto stranu tradičně polarizuje -, ale možná by to posloužilo svému účelu. S ČSSD v jejím suspendovaném stavu to však nešlo.
S tím, jak se blíží chvíle rozhodnutí v ČSSD, sílí i škubání ve vládní koalici. Konkrétně ve Věcech veřejných, protože pro ideově jasněji vymezenou TOP 09 je ČSSD víceméně nedotknutelná. Takže VV prostřednictvím vnitrostranického referenda navrhnou právo veta pro ČSSD při schvalování sociální a důchodové reformy, ministr školství začne v rozporu s koaliční dohodou (i tu přece Véčkaři schválili v referendu!) odmítat školné a Vít Bárta začne mluvit o tom, že je třeba ČSSD (pod vedením Haška) dostat z izolace.
To, co ODS považuje za bohapustý oportunismus, ovšem Věci veřejné vidí jinak: hlodá v nich totiž myšlenka, že jakmile bude o novém vedení ČSSD jasno, ožije velkokoaliční křídlo ODS, a je tudíž třeba jednat preventivně.
Jedno je jisté: je opravdu nejvyšší čas, aby měla největší opoziční strana řádně zvoleného předsedu.
