Sezona knižních veletrhů je právě na vrcholu. Včera skvěle obsazený a u nás málo známý Göteborg, zítra obří a oslavovaný Frankfurt. Po pravdě řečeno, pro autory je to občas šichta jak ve slévárně.
Veřejná vystoupení nemám rád, připadám si jako tatrman. Teď, na pódiu malého sálu v Göteborgu, mám ale alibi: Pracuji tady vlastně pro národ! Spolu s Jaroslavem Rudišem – ten mluví i o svém nádražáckém komiksu Nebel – představujeme čerstvě vydanou antologii současné české literatury.
Kromě toho musím vyřídit ještě jednu věc, na kterou míří otázky z publika. Měl jsem před časem ve Švédsku takový malý skandál. Poté co místní nakladatelství Ramus vydalo moji prózu Zlatá hlava, v níž je mimo jiné řeč o skutečně brutální sovětizaci Mongolska, ozval se proti mně zuřivý kritický výpad. V téhle zemi korektnosti a jemnocitu jsem byl veřejně označen za cosi ohavného, totiž za rasistu, navíc za rasistu protiruského. Mít ve Švédsku nálepku rasisty není úplně legrace, naštěstí mě jiní recenzenti zase hájili (není protiruský, pouze antikomunistický, psali správně).
Navíc si kdosi dal práci a zjistil, že onen výpad podepsaný švédským jménem psal bývalý občan Sovětského svazu. A můj nakladatel Olla si tehdy ve svém švédském krcálku mnul ruce, o publicitu bylo postaráno. No tak sláva, a do toho.
Čas a vzduch Pár minut chůze od centra Göteborgu se kolem obrovského proskleného dómu, známého jako Svenska Mässan, už od rána houfují davy. Ta stavba je podle jedněch architektonický skvost mířící do 22. století, podle druhých odlidštěná stodola ze skla a kovu, mě zajímá ten dav, který je bez nadsázky srovnatelný s návštěvou na blízkém fotbalovém stadionu. „Blíží se zima, tak si všichni pořizují zásoby knih,“ vtipkuje Tora Hedinová, překladatelka a knihomolka, která dorazila ze Stockholmu.
Právě s ní tu antologii představujeme. Tora navíc stihla přeložit a v nakladatelství Ersatz vydat moji knížku Chladnou zemí. Něco na tom jejím vtípku asi bude, už v půlce října se ve Skandinávii dny viditelně krátí a brzo už nastoupí odpolední šero a mlha. Tedy čas, kdy se Švédové, aby přečkali dlouhou zimu, zásobují – kromě knih prý také alkoholem, jak o nich tvrdí zlomyslné jazyky. O tom ale můžu vydat svědectví: na rozdíl od veletržních akcí ve Frankfurtu, Londýně nebo Praze je tohle severské dostaveníčko literátů, čtenářů a prodejců knih téměř lihuprosté.
Téměř. Veřejné požívání alkoholu je v částečně prohibičním Švédsku bráno jako folklorní libůstka cizozemců, takže pivo je k ochutnání u českého stánku, víno rozlévají Španělé a Portugalci, Maďaři dovezli spisovatele Dragomána s jeho i v Čechách známým románem Bílý král a ovšem pár lahví pálenky, Švédové jsou však protestantsky střízliví. (Osobně se spokojuji s mattonkou.)
Nepobíhají tu žádní rozcuchaní spisovatelé ani nakladatelé s tvářemi zrůzněnými stresem, všechno šlape jak hodinky, až se návštěvníkovi po tom šíleném kolotání na pražském výstavišti začne trochu stýskat. Přičemž návštěvnost je obrovská, účast na pětadvacátém, jubilejním veletrhu si nenechá ujít žádný švédsky nakladatel, nemluvě o spoustě zahraničních, a platících návštěvníků je už první dny přes sto tisíc. Podle pořadatelů je tady v Göteborgu nejbohatší veletržní program v Evropě: stovky čtení, výstav, seminářů, o intelektuální blaho návštěvníků pečuje přes osm set čtoucích.
Mezi hlavní hvězdy patří chilská autorka románů Isabel Allende (v Göteborgu představuje svůj šestnáctý – a nejsmutnější – bestseller, drásavý dopis mrtvé dceři, nazvaný Součet našich dnů) i v Česku dobře známý prozaik a dramatik Per Olov Enquist nebo Dánka Helle Helle, která v té nejfeminističtější, nejčistší, nejbohatší a vůbec nej nej zemi na světě vtipně i s vášní líčí všelijak vykolejené jedince, odcizení, nemožnost žen žít s muži či naopak. Potkávám Atíka Rahímího, vousatého elegána s bohémským širákem na hlavě, který za Kámen trpělivosti, knihu z devastovaného rodného Afghánistánu, dostal ve Francii Goncourtovu cenu. „Neustále teď cestuju,“ říká trochu ustaraně. „Všude mě zvou, nemám teď vůbec čas a chuť psát.“
A mezi hvězdami se pohybuje i krajanka, sexpertin Katerina Janouch, jejíž sloupky a knížky jí získaly ve Skandinávii až šamanskou proslulost. Tahle matka pěti dětí je pro své obdivovatelky i léčitelkou nemocných duší, její Kniha o orgasmu a mnohé další se lehce dostávají na špičku prodejnosti. Tady na veletrhu uvádí nejnovější dílo Sesterství a její asistentka má co dělat, aby pro zástup čtenářek včas našla správnou stránku k podpisu. „Beru to tady jako party, na rozdíl od jiných autorů mi vůbec nevadí se bavit se čtenáři,“ říká Katerina s narudlou hřívou spadající na ramena. „Nepíšu někam do věčnosti, píšu o lidských problémech teď a tady, reakce je důkaz, že jsem se strefila.“ Bouřliváci z jihu Po Litevcích, kteří byli hlavními hosty festivalu minulý rok, do Göteborgu pozvali Španěly. Na čteních to odsejpá, i největší hvězdy ho musejí stihnout přesně za dvacet minut, čtyřicet minut je vyhrazeno pro diskuse, pak se zavřou dveře a konec. Takže můžete vidět rozježeného, tetovaného pankáče, jak vykřikuje publiku do obličeje svou anarchistickou nenávist, pár vteřin před koncem ale mrkne na hodinky, hezky se ukloní a zmizí z pódia. Urvat někomu jeho minuty, zasnít se při svých verších nebo zapovídat, prostě exhibovat na něčí úkor je tady neodpustitelné hulvátství.
Mexičané David Toscana a Ignacio Padilla své vystoupení nazvali K čertu s tradicí! a poslali v něm do háje celou latinskoamerickou literaturu. Podle nakrátko ostříhaného Padilly se zlatým řetízkem kolem krku je celý slavný magický realismus už jen nicneříkající nálepka. Bouřliváci z jeho „generace Crack“ se s minulostí nepárají, v jejich světě násilí, drog, sexu a peněz představuje pouze nevítanou zátěž. Jistě, psát ve stopách osobností jako Gabriel García Márquez, Jo?o Guimar?es Rosa či Carlos Fuentes musí být deprimující. Však vzbouřenci budou mít habaděj času stvořit díla, ve kterých tradici překonají. Jinak byla minulost na pořadu dne. Frankova diktatura, občanská válka a přechod k demokracii ve Španělsku či nejrůznější jihoamerické diktatury… Mluví tady o nich bývalý vězeň salvadorské junty nebo pánové a dámy, kteří si stále nesou jizvy z dospívání za dob diktatury, někteří doslova. Zatímco Seveřané při diskusích téměř negestikulují a vůbec nikdy nezvýší hlas, Španělé a Jihoameričané se při debatách dokážou pěkně rozohnit a pouští se do sebe střemhlav, generace sem, generace tam.
A ještě jeden civilizační detail: větráky. Jsou všude, takže vzduch hned tak není prosycen člověčinou jako třeba v Praze, ale ponechává si severskou svěžest až do večera.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
K zázemí festivalu patří i tiskové centrum, kde si rychle zvykám, jsou tu k dispozici noviny, speciální festivalový časopis Bok Bibliotek, sušenky, citrony, uzené ryby a káva a také zhruba dvě desítky počítačů, xeroxy, faxy. Novináři buší třeba i na podlaze do laptopů, jiní pořvávají do telefonů, běhají s foťáky po chodbách. Až se člověk občas musí štípnout: To všechno vážně kvůli literatuře? Nevypukla válka, nehrozí Zemi srážka s meteoritem?
Když Krteček vítězí Můj nakladatel Ola Wallin a jeho podnik Ersatz mají spolu s dalšími „malými“ stánek v největším sále. Nepomohl mi k němu žádný veletrh, cena, agent, úžasná kritika ani vystoupení v televizi. Tora Hedinová se s Olou znají ze studií a vědí o sobě, že mají podobný vkus. Tak mu Tora poslala svůj překlad Noční práce a jemu se líbil. Knížka měla dost recenzí, prodalo se něco pod tisíc kusů, a tak neprodělal a rozhodl se zkusit znovu.
Ersatz je rodinný podnik, dlouhovlasý čahoun Ola se u stánku střídá se synkem a jeho žena se stará o propagaci. Ale švédským trhem proplouvají úspěšně, pan nakladatel měl jednu obzvlášť šťastnou trefu. Vsadil na ruského autora fantasy (a bývalého překladatele Tolkiena) Nikolaje „Nicka“ Perumova a jeho trilogii Nekromantici. Stal se nakladatelský zázrak. Perumova se dnes ve Skandinávii prodá 60 tisíc kusů. Proto může Wallin, celkem bez obav z krachu, vydávat třeba spisy Andreje Platonova, poezii Else Lasker-Schüllerové, reportáže ze současné Gruzie Arkadije Babenka nebo romány autora těchto řádků.
Udělat takové terno se pochopitelně každému nepovede, takže mnozí z „malých“ jsou závislí na státních dotacích. Třicátníci Thomas Andersson a Per Bergström založili svůj podnik Rámus před sedmi lety. Jméno není náhodné, Bergström si rámusu užíval na studiích v Brně a tohle období „nekonečného mejdanu“ ho přivedlo k středoevropské literatuře. Za sedm let Rámus vydal dvacet knih, mezi nimi třeba eseje Petéra Nádase či básně Pavla Zajíčka. Za velké štěstí považují oba šéfové povinnost knihoven odebírat výtisky: tak udají 250 kusů. Dalších pár stovek Rámus prodá při čteních a u spřátelených knihkupců. Má nárok na ministerskou dotaci, která se udílí na jednotlivé knihy. „Takhle přežijeme a vydáváme si, co chceme,“ říká Per. Navíc sami literární život vytvářejí: v Malmö pořádají pravidelné literární večery a pro spřízněnce vydávají časopis.
U stánku dalšího z „malých“ – Perenn – beru do ruky švédské vydání Dřevěné lžíce Jiřího Weila, Fejetony Karla Čapka, poslední knihu Lenky Reinerové. Šéf Perennu Per Nilson se stejně jako Bergström a Andersson knihami neživí, nakladatelství je pro něj „love labour“. Jako čerstvou novinku má na stánku reportáž německého autora Karl-Markuse Gausse, jehož Vymírající Evropané vyšli i v Čechách. Novinka snad vyjde také, jmenuje se Psožrouti a inspirací Gaussovi byly jeho cesty do romských osad na Slovensko.
Moje vlastenecké srdce jásá, ale je očividné, že středoevropští autoři se sice ve Skandinávii drápkem zachytili, stojí však na okraji zájmu. „Havel a Kundera se hodně četli v 90. letech,“ říká Mats Larsson, slavista ze Stockholmské univerzity. „Klasiky, jako je Czeslaw Milosz, György Konrád nebo Bohumil Hrabal, dnes zná jen velmi úzký okruh čtenářů. Středoevropská literatura má celkově dost špatnou pověst.“ A proč, probůh? „Je pro běžného čtenáře těžko srozumitelná, zdlouhavá, samé úvahy a smutky.“ Není divu, že s takovýmhle renomé je tu nejúspěšnější literární postavou Krteček Zdeňka Milera. „Knihy i filmy s Krtečkem se velice úspěšně prodávají ve Finsku a Norsku, se Švédy už jednáme,“ prozrazuje Lucie Svobodová u českého stánku, který je dnes pokryt leporely, kartami, klíčenkami a vůbec předměty s výjevy z Krtečkova života.
Ticho před cenou Zpestřením a povyražením festivalu je vyhlášení každoroční literární ceny. Obnáší ne úplně zanedbatelných pět tisíc eur, ale hlavně publicitu, po celé Skandinávii vyprodané knižní police, a pokud cenu dostane nováček, hned kolem něj začnou kroužit agenti cizojazyčných nakladatelství.
Cenu může dostat úplně každý, nepsaným pravidlem ovšem je, aby se zúčastnil festivalu. Pro dosud neznámého autora či autorku je to obrovská věc: jako když si všimli Elvise Presleyho pobrukujícího ve správnou chvíli u správného jukeboxu. Taková cena může znamenat, že přestanete pracovat v kanceláři, učit ve škole, dělat v novinách... a za honoráře a často i filmová práva si třeba koupíte jachtu a další knihu naťukáte mezi korálovými ostrovy.
Takže není divu, že tu vládne napětí. Ještě chvilku… a všechno to veřejné vystupování, předvádění se, vykládání, proč píšete a jak píšete, všechno to pinožení… se může královsky vyplatit. Večer se do nejohromnějšího sálu v dolním podlaží Svenska Mässan na pohled ledabyle, či dokonce neochotně trousí spousty autorů. A pak patriarcha norské literatury Per Olov Enquist pomalu dojde na pódium, pomalinku rozlepí obálku a do davu vykřikne: Helle Helle! Slavná Dánka zavrávorá, nějak se prodere na pódium, a přestože jsme ve Švédsku, bouchá šampaňské.
Proč tu jsem Protože Göteborg byl beznadějně plný, bydleli jsme s Jaroslavem v motorestu u dálnice. Každý den přijel nějaký ten autobus plný venkovanů ošlehaných vnitrozemským nebo mořským větrem. Brzy ráno u snídaně rozkládali mapky, bodali do nich sedláckými prsty a rozhodovali se, kam na ten veletrh vyrazí. Vyjížděli jsme s nimi v jedné vlně, tramvají.
První den byl nadšený, druhý zajímavý, třetí den jsem toho všeho měl už plné zuby. Ne, nemívám tu spisovatelskou depresi, pocit, že k těm hromadám knih už nemá cenu přidávat svou vlastní. Naopak. Pokud si autor nemyslí, že jeho vlastní kniha je lepší než tak asi devadesát procent těch ostatních, nemá na ty festivaly co lézt.
Ráno jsme – Jaroslav, já i venkované – brzo vyráželi a vraceli se do motorestu večer a padali hned do postelí. Nechci se zbytečně rouhat, ale jak po šichtě ve slévárně. Co tu vlastně dělám? Když po okně kloužou reflektory projíždějících aut a já nemůžu spát, jako by mě ty tuny knih měly zavalit, nedá se té otázce úplně uniknout: Proč tu vlastně jsem? Protože jsem dost možná svědkem něčeho, co už brzy možná vůbec nebude. Možná opravdu zažiju tu fascinující proměnu knihy – v něco, něco – v elektronické médium?
Na rozdíl od filmů a nosičů muziky se možná s knihou něco opravdu stane. Něco, že jako předmět opravdu zmizí. Vždyť jsme už nějakou dobu svědky úhynu literárních časopisů. Krásné obálky, grafika, fotky, kdo za to bude platit, když ten základ časopisu, texty, může přečíst na síti? Teď přicházejí elektronické čtečky, nato ten průšvih s Googlem, který dost možná stovky či tisícovky nakladatelů vyšachuje tím, jak knihy vrhne do sítě, a kdoví jaká ještě hejblata se chystají. No jo, ale… byl by ze mě vůbec takový zažraný knihomol, kdybych měl jako moje dcerky odmalička k dispozici DVD a internet se všemi hnusy i lahůdkami? Nebyl, to vím určitě. Takže dost možná, že tohle je jeden z těch úplně posledních obrovských festivalů.
Zítra jedu do Frankfurtu.
***
V téhle zemi korektnosti a jemnocitu jsem byl veřejně označen za cosi ohavného, totiž za rasistu. Navíc za rasistu protiruského.
Byl by ze mě takový zažraný knihomol, kdybych měl jako moje dcerky odmalička k dispozici DVD a internet? Nebyl, to vím určitě. Třeba brzy vůbec žádné veletrhy nebudou.
