Mravenci se neobejdou nejen bez vzdělání, ale ani bez známkování
Příklady živočichů, kteří vyučují svá mláďata, lze spočítat na prstech jedné ruky. Zvířata jsou v drtivé většině samouky a v roli žáků, kterým se systematicky věnuje učitel, se ocitají jen zcela výjimečně.
Dokonce i šimpanzí matka nechává mládě, aby se vše potřebné naučilo samo. U mravenců druhu Temnothorax albipennis najdeme „školu“ se vším všudy. Mravenčí žáci se tu dokonce od učitelky dočkají známky.
Existence mravenčí kolonie závisí na tom, jak dokážou její dělnice zužitkovat nalezené zdroje potravy. Je proto životně důležité, aby se dělnice dostavily k nalezené potravě co nejdříve a v co nejhojnějším počtu. Mravenci Temnothorax albipennis na to mají školy a jejich učitelé se věnují žákům přísně individuálně. Dělnice obeznámená s cestou k vydatnému zdroji potravy doprovází dělnici, která „krmelec“ ještě nikdy nenavštívila. Během této lekce si dělnice neustále „povídají“ doteky tykadel. „Žákyně“ často zastavuje, aby si prohlédla důležité orientační body. „Učitelka“ své „žákyni“ neuteče a pokaždé na ni trpělivě čeká. Díky výuce zvládne mravenčí dělnice následné výpravy za potravou podstatně rychleji, než kdyby se musela na první cestě spoléhat jen sama na sebe.
Za poznání mravenčího školství vděčíme dvěma britským entomologům, Nigelu Franksovi a Tomu Richardsonovi z University of Bristol. Své výsledky zveřejnili před nedávnem v časopise Nature (a informovali o nich i LN). Nyní oba vědci v časopise Current Biology dokazují, že „učitelka“ mravenčí „žákyni“ dokonce hodnotí.
Franks chová mravence Temnothorax albipennis v laboratoři a díky tomu může provádět pokusy, jaké by ve volné přírodě šly uskutečnit jen s velkými obtížemi. Při jednom experimentu odchytávali vědci mravenčí „žákyně“ ve chvíli, kdy dělnice zkoumala orientační bod a její „učitelka“ na ni čekala.
Vědce zajímalo, jak dlouho vydrží „učitelka“ ztracenou „žákyni“ vyhlížet. Zjistili, že mravenčí dělnice zůstává na místě déle, když je cílem výpravy vydatnější zdroj potravy. Déle čeká i na „žákyni“, s kterou už urazila větší kus cesty. „Učitelka“ tak prokázala, že mezi „žáky“ odlišuje začátečníky od pokročilých. Delší dobu vydrží mravenec čekat i na „talentovanou žákyni“, která postupovala rychlým tempem a potřebovala méně času k zapamatování orientačních bodů. Délka čekání představuje v tomto případě obdobu známky, kterou „učitelka“ ohodnotí dosavadní výkon „žákyně“.
Někdy se „učitelka“ nezdržuje s výukou a volí přímočařejší řešení. „Žákyni“ uchopí do kusadel a k potravě ji jednoduše donese. Podle Frankse je ale v tomto případě nepravděpodobné, že by šlo o jakýsi pohodlný rychlokurz. Žákyně je nesena tak, že pořádně nevidí na cestu a jen stěží si může zapamatovat klíčové body pro orientaci.
U jiných druhů mravenců ale nosí dělnice své družky k potravě tak, že nesený mravenec může cestou pozorovat okolí. Zda se přitom učí, není zatím jisté.
V lidském životě sehrává výuka rozhodující roli. Od našich nejbližších živočišných příbuzných se ale o původu tohoto chování nedozvíme prakticky nic, protože lidoopi žádné školy neprovozují.
Poučení musíme hledat u vzdálenějších druhů, například mravenců, některých zpěvných ptáků (například timálie stračí) nebo drobných jihoafrických šelmiček surikat, kteří cíleně učí potomky životně nezbytným dovednostem podobně jako člověk.
