Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mrs. O.

Česko

Jaká je Michelle Obamová, manželka příštího amerického prezidenta? Žena z lidu? Zakuklená elitářka? Statistická chyba?

Volební kampaní prošly čtyři ženy. Maskulinní a politikou příliš poznamenaná Clintonová, světa poněkud neznalá aljašská lovkyně s drdolem Palinová, upjatá a lehce rezignovaná McCainová a zářící a uvolněná Obamová. Její úspěch se dal očekávat.

Barack Obama je samozřejmě hrdinou Afroameričanů a pro ostatní americké voliče symbolizuje naději na „změnu“, ať už se pod tím slovem skrývá cokoli. Je ale možné, že se Američanům zalíbila ještě jiná naděje, jakou vzbuzují třeba romantické filmy se šťastným koncem. Pár, který se na pódiích objímal a líbal, chválil jeden druhého a muž byl sympaticky peskován svou dominantní ženou, byl čerstvý a přitažlivý. Na výborně fungující vztah se hezky dívá. V únoru loňského roku vyhlásil americký časopis pro zhruba čtyřicetimilionovou afroamerickou komunitu Ebony manžele Obamovy nejúžasnějším párem v Americe. Na titulní straně tohoto časopisu s černou barvou v názvu se usmívá Barack Obama, kterého napůl přátelsky a napůl majetnicky objímá jeho manželka, a z jejich rozhovoru duševní souhra jen tryská.

Mimochodem, když před třemi lety zemřel zakladatel časopisu Ebony, rozběhly se debaty, zda list brát jako úspěšný podnikatelský záměr, nebo zda jde o atavismus z dob, kdy černí neměli do mainstreamových médií přístup. Přece jen by časopis Ivory, tedy Slonovina, v USA zřejmě vzniknout ani nemohl. Ebony v nákladu 1, 6 milionu výtisků ale zřejmě bude ještě pár let vycházet, když i v čísle, na jehož obálce se k sobě tulí vítězný pár, redakce řeší, kdy se konečně přestane používat slovo začínající na „n“.

Zatímco Barack se svou poloviční bělostí po matce a jistým elitářstvím může vzdalovat tradiční představě černého „brotha“ politika, Michelle archetyp silné, chytré, mírně prostořeké černé ženy naplňuje dokonale. Navíc je vtělením amerického snu ve chvíli, kdy se výhledy Američanů do budoucnosti povážlivě otřásají.

Na mítincích nosí minimalistické oblečení a šperky, které nemají budit podezření, že by mohly být pravé. Její rozesmátá tvář s oslnivě bílými zuby vzkazuje všem nebílým občanům USA, že i jim stojí za to nebát se určovat svůj osud. Že je možné se z dětského pokoje odděleného od obýváku jen příčkou dostat do Bílého domu. Sympatie budí i její veselý a lehce pedantský přístup ke svému muži. „Jsi moc dobrý muž, ale pořád jsi muž,“ občas říká Barackovi. Muž, který bude v budoucích letech řešit konflikty světa, dostává doma kárání, když za sebou po bytě trousí ponožky a kalhoty.

Při každém svém projevu přitom Michelle zdůrazňuje svůj dělnický původ, a to vše s grácií Jacqueline Kennedyové. Otec, Frazer Robinson, pracoval jako údržbář v Chicagu, ale sužovala ho roztroušená skleróza a matka Marian se v domácnosti věnovala dětem. Michelle už ve třinácti studovala biologii vysokoškolské úrovně a ke studiu sociologie se přihlásila na jednu z nejdražších univerzit v USA, na Princeton. Vzala si kvůli tomu docela palčivou půjčku. Když nakráčela do akademických prostor, zjistila, že ji obklopují téměř výhradně bílí a dobře zaopatření lidé, kteří ji a dalších pár černých jedinců pečlivě přehlížejí. Afirmativní akce byla v plném proudu, ale samotná kampaň byla barevným studentům na obtíž. Například studenti z etnických minorit, včetně Michelle, měli nastupovat o několik týdnů dříve před oficiálním začátkem školy a navštěvovat zvláštní kurzy k lepší adaptaci na akademické prostředí. K sociologii si tedy přibrala afroamerická studia a své rasové rozladění si vyřídila v diplomové práci. V roce 1985 v ní popsala, že na akademické půdě pocítila svou černotu jasněji než předtím. „Občas se v kampusu cítím jako návštěvník, jako bych sem ve skutečnosti nepatřila.“ V závěru shrnula své příští ambice. „Použiji všechny své současné i budoucí prostředky především pro blaho černé komunity.“ Po Princetonu odešla studovat práva na Harvard a poté zahájila svou kariéru. Tentokrát pragmaticky. Místo starostí o veřejné blaho se v Chicagu vrhla do skvěle placené role právničky opečovávající autorská práva ve firmě Sidley and Austin.

Sedačka v igelitu

Sem v roce 1989 na stáž dorazil student z Harvardu, kterému měla Michelle dělat mentora. Jelikož byl černé pleti a ona byla v celé firmě jedinou Afroameričankou, její kolegové si pobaveně špitali, kdy se pár dá dohromady. Muž jménem Barack ji skutečně několikrát marně zval na rande. „Tehdy se mi to zdálo klišovité a kýčovité,“ vybavuje si dnes Michelle. Zkušebně s ním však zašla do kina a zalíbení v něm našla, když ho slyšela mluvit na církevním setkání. O dva roky později Michelle zemřel otec i přítelkyně a ona začala pochybovat o tom, že autorské právo smysluplně naplní její život. „Došlo mi, že jsem vystudovala nejlepší školy v zemi a vůbec nevím, co vlastně chci dělat.“ Lákala ji práce pro děti ze čtvrti, ve které sama vyrostla, děsil ji však mizerný plat. Nakonec to vyřešila sňatkem se stejně idealistickým Barackem a díky spojení příjmů mohla do hůře placené práce nastoupit. Teprve nedávný Barackův bestseller s příznačným názvem Odvaha doufat pomohl Obamovým umořit dluhy ze studií.

Do prezidentské kampaně, kdy už její muž působil ve Washingtonu jako senátor, pracovala jako administrátorka na lékařské fakultě univerzity v Chicagu a vystupování na veřejnosti se spíše vyhýbala. Když ale její muž oznámil kandidaturu, vzala si volno a vrhla se do víru kampaně. Jako Barackův předskokan měla neobvyklý úkol – přesvědčit voliče, aby uvěřili, že i černý kandidát může zvítězit. Aby se nebáli riskovat prohru jejich kandidáta, protože může také vyhrát. Tak se vydala do Jižní Karolíny a zdejšímu obecenstvu vyprávěla příběh. Byl o Afroameričanech, které znala. Šetřili peníze, aby si pak za ně koupili sedací soupravu. Tu však hned zabalili do igelitu, aby ji neponičili. Igelit zežloutl a škrábal je do nohou. Chtěla tím říct jediné: nechraňte Obamovy před možnou prohrou.

„Je to moje skála,“ prohlašuje o ní Barack. Michelle prozřetelně koupila dva notebooky, aby mohly dcery po internetu komunikovat se svým otcem, ať je kdekoli. Stejně prakticky si počínala, když na svém muži viděla známky nejistoty před projevem. Prostě ho vzala za ruku a obešla s ním celé jeviště. Když Barack za nadšeného vřískotu příznivců pookřál, s polibkem svého muže zanechala dělat svou práci.

V březnovém čísle Ebony z roku 2006 ujistila čtenáře, že jejím hlavním zájmem je dostat svého muže na baletní vystoupení a třídní schůzky jejich dcer. Také kvůli nim maminka Michelle rozhodla, že senátor Obama bude ve Washingtonu sám a za svou rodinou v Chicagu bude každý víkend létat. Za prezidentem do Bílého domu už se však rodina postěhuje. Budou se tu prohánět desetiletá Malia, sedmiletá Natasha a žena, nejlepší přítel, láska a opora v jednom bude žádat svého muže, ať si už laskavě konečně uklidí ty roztahané noviny. Čtyřiačtyřicetiletá Michelle je však přísná i na sebe. Každý všední den uléhá nejpozději v půl desáté večer, aby se od půl páté ráno mohla proběhnout na cvičebním pásu.

Kritikové se na Michelle snažili nalézt alespoň nějakou kaňku. Přes image chudé holky prý oplývá velkým bohatstvím a Mail Online zmiňuje například její údajnou velkou sbírku diamantových šperků. Když se navíc novináři vydali nalézt onen skromný dvoupokojový byt v omšelém prostředí, ve kterém se Michelle dělila o pokoj se svým bratrem, našli elegantní čtvrť s pohodlnými domy z červených cihel. Budoucí první dámě se také nepovedl jeden žert. V únoru si sarkasticky povzdechla, že je poprvé za svůj dospělý život na svou zemi pyšná. Očividné ironie se chytili republikáni a horem dolem zdůrazňovali, že do Bílého domu přece nemůže vstoupit žena, která po celý život zřejmě Ameriku nesnášela.

Samu sebe však Michelle vidí jinak. „Naše životy se velice podobají normálu, tedy pokud to lze říci o někom, kdo kandiduje na prezidenta,“ poznamenala během kampaně. „Když zrovna nikde necestuji, jdu do marketu koupit toaletní papír.“

Anebo si zajde ke kadeřníkovi.

U jednoho prý náhodou vyslechla – alespoň jak to později řekla na setkání s voliči – malou černošskou holčičku, která užasle vykládala, že teď už i ona může pomýšlet na prezidentský úřad.

„Jsem na tom stejně jako ta malá slečna. Protože pravdou je, že tady nemám co dělat.

Jsem statistická chyba.

Černá holka, co vyrostla v jižní čtvrti Chicaga. Čekali, že půjdu na Princeton? Ne. I o právech na Harvardu tvrdili, že jsou na mě moc. Ale já tam šla a povedlo se. Vlastně bych tu neměla být.“ Ale je.

O autorovi| Nora Grundová, redaktorka Pátku

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....