„Aničku jsem neznala, ale to, co o jejím případu vím, mě zasáhlo. Navíc bydlím nedaleko a mám vnoučata v jejím věku,“ řekla krátce po konci obřadu pětašedesátiletá Alena Malá.
Jméno zemřelé dívky zaznělo během mše z úst kněze v tmavě fialovém rouchu několikrát. Vzpomínku na Aničku ve svém kázání spojil i s tématem interrupce. „O dětech, které zemřely před svým narozením, se prakticky nemluví. Tragický Aniččin příběh může rodičům a všem dospělým připomínat, jak důležitý je život každého dítěte,“ poznamenal páter. Celý obřad se nesl v duchu silných emocí. Byl cítit smutek, stísněnost, ale i určitý druh smíření. Z kostela se lidé trousili pomalu a tiše, obvyklé šumění hlasů, které přichází s každým koncem mše, se tentokrát nedostavilo. Bílé stěny střízlivě zařízeného kostela jako by ještě více ochladly.
První řady kostela zůstávaly obsazené ještě dlouho po tom, co dozněly poslední tóny závěrečné písně. Seděli v nich ve většině případů žáci Základní školy Na Šutce, kam chodívala i Anička. Až když si pro ně začali chodit rodiče, pomalu se zvedali k odchodu.
Většina dospělých i dětí měla při odchodu z chrámových dveří oči napuchlé od pláče. „Co se stalo, je hrozné. Tu dívku znala moje dcera ze školy,“ zašeptala asi pětatřicetiletá žena a rychle odkráčela podél plotu kostela pryč.
***
„Co se stalo, je hrozné. Tu dívku znala moje dcera ze školy.“
